PROČ VLASTNĚ

Když teď dumám nad tím, proč jsem vlastně tady, zjišťuji, že jednoduchá odpověď asi neexistuje. Ano, vytvořila jsem sice několik verzí, toho, jak tenhle bláznivý nápad vznikl:

• pořebuju se naučit jazyk - šlo by to podstatně blíž a za podstatně méně peněz
• mám nesplněné cestovatelské sny - to sice ano, ale není nutné se hned někam stěhovat
• chci si dokázat, že umím žít v cizí zemi - hmm, tohle, že jsem někdy řekla?!
• výsledek třicátnické krize - tak na tu se snad neumírá, že?

Možná to bylo od všeho trochu a možná jen nutkavý pocit něco ve svém životě změnit. Přiznávám, že jsme to mohla řešit méně radikálně, ale kdo mě zná, ví že periodicky se do mého života vrací zásadní rozhodnutí. A jestli je ve mně něco z beraní nátury, tak je to neochota, brát podobná rozhodnutí zpět. 

Můj osud se vyžívá v chystání situací, které by obstály ve scénáři nejednoho romantického filmu. Když jsem učinila důležité nezvratné kroky směřující k odjezdu, poslal mi do života člověka, na kterého jsem tak dlouho čekala. Já chápu, že většinou musíte udělat první krok, aby se začal váš vesmír otáčet správným směrem, ale tohle už je, milý osude, trochu schválnost.

Žiju s přesvědčením, že věci v životě se dějí v daném pořadí, do kterého bychom se neměli moc míchat. Nikdy jsem nebyla ve větším pokušení tohle všechno zpochybnit než za poslední 2 měsíce. 

Teď sedím v pokoji kdesi na předměstí Sydney a snažím se vsugerovat si, že to všechno zvládnu. Jasný důkaz toho, že některá životní přesvědčení jen tak nezměníte.