BALI - cestou necestou - MUNDUK

Jet do Munduku jsem původně vůbec neměla v plánu. Z horských destinací jsem chtěla navštívit Ubund. Ano, přiznávám, viděla jsem film Eat, Pray, Love, a trochu jsem doufala, že Ubud bude plný mužů podobných Javierovi Bardemovi. Ovšem po té, co mi několik místních řeklo, že Ubud je spíš plný turistů, mezi nimiž je vysoké procento osamělých žen hledajících duševní rovnováhu, duchovní cestu a popřípadě nějakého toho „Javiera“, dala jsem na rady vidět spíše Munduk.

Místní v Munduku tvrdí, že takto vypadal Ubund před vypuknutím turistického boomu. Lonely Planet tvrdí, že kdo se tam jednou vypraví, nebude chtít odejít. Já tvrdím, určitě tam zajeďte, budete okouzleni.

.  

V Munduku jsem měla trochu problém někam tu svou káru zaparkovat. Je tu jen jedna hlavní silnice a krajnice žádné. Na ubytování jsme se zašla zeptat do prvního slušně vyhlížejícího hotýlku. Sice nebyl nejlevnější (tím myslím na místní poměry), ale já se přijela na Bali mimo jiné zotavit z cestování po Austrálii, kde mi nezbývalo nic jiného než spát v hromadných ubytovnách. Tady jsem zaplatila za krásný pokoj s balkonem a výhledem na okolní sopky 300.000 rupií (cena se snídaní, samozřejmě po předchozím smlouvání). Jen jsem byla upozorněna, že ráno by mohlo být trochu rušno, protože budova, kde mám pokoj sousedí s místní školou.

Hlavní a vlastně jediná silnice v Munduku

Výhled z hotelového pokoje

Tady si neodpustím menší odbočku. K ránu mě neprobudily děti, ale kohouti (ti vás vzbudí asi kdekoliv na Bali), takže jsem aplikovala ucpávky do uší (podle mých zkušeností, naprosto nezbytná věc pro každého cestovatele) a pokračovala ve spánku. Ovšem po tom, co jsem slyšela po procitnutí, musím složit velkou poklonu místním učitelům. Původně jsem si myslela, že je přestávka, ale protože ten hrozný ryk trval dlouho, a pak ho také sem tam doprovázelo sborové „spelování“, usoudila jsem, že se vyučuje. Nevím sice, jak to vypadá v židovské škole, ale nemůže to snad být horší než v té indonéské.

Zpět k Munduku. Chtěla jsem si udělat výlet po okolí, ale nechtěla jsem využívat služeb žádného horského vůdce. Byla jsem toho názoru, že na bloumání mezi rýžovými poli ho nepotřebuji.  

Na Bali pochopitelně nenajdete žádné turistické značení a nedostanete turistické mapy.  Ale místní si vědí rady. Na recepci hotelu mě vybavili takovou roztomilou kreslenou mapku ve stylu „U velké kokosové palmy zahněte doprava“, a mohla jsem vyrazit.

Kromě menšího zaváhání na začátku, jsme se překvapivě neztratila. Okolí Munduku je jedním slovem kouzelné. Viděla jsem rýžové terasy, kokosové palmy, kávovníky, kakaovníky, banánovníky, a sousty květin.  Navštívila jsem dva nádherné mohutné vodopády. Rýžové terasy jsem vyfotila asi 100x. Ačkoli aktuálně prázdná, neuvěřitelně fotogenická. Chystalo se vysazení dalšího běhu. Mají tu 4 úrody ročně, jak mi následně vysvětlil pán v malé jídelně, kde jsem se stavovala na pozdní oběd.

Rýžová sadba je připravena

Co mě naprosto uchvátilo, byla vůně hřebíčku, který se všude kolem sušil na slunci. Vlastně jsem se celý den brouzdala svařákovým aroma. Byl čas sklizně, takže jsem často viděla balancující chlapíky vysoko ve větvích stromů, jak češou hřebíček. To jste věděli, že hřebíček roste na stromech? Hřebíček je v poslední době na vzestupu, místní farmáři ho často vysazují místo rýže, protože jeho výkupní ceny  rostou. Ne však pro to, že by v Indonésii nastal svařákový boom, ale hřebíček se tu dává do cigaret.

Za celý den jsem potkala v okolních kopcích spoustu milých lidí, žádní naháněči, žádní nabízeči, minimum turistů. Jak osvěžující.

BALI, cestou necestou - SANUR

Sanur je plážové letovisko se vším, co k podobným místům patří. Svou cestu jsem zde začala na radu Pavla, protože jsem hledala pokud možno klidné místo blízko letiště. Ubytování jsem si dopředu našla v hotelu kousek za Sanurem. Ačkoliv to bylo velmi příjemné místo, zůstala jsem jen nezbytně nutné dvě noci, abych se trochu aklimatizovala a sehnala si auto na další cestu.

Ovšem i Sanur stačil na to, abych Bali propadla. Po prvním dnu jsem byla plná dojmů, tohle je jiný svět. Barevný, okouzlující i špinavý zároveň, plný vůní, milých lidí i otravných naháněčů a poskytovatelů všemožných služeb. Asi 100x odmítla masáž, dopravu a výhodnou koupi čehokoliv. 

Sanur je sice turistické centrum, ale odbočíte z hlavní třídy a pasou se tam krávy. Místo plné kontrastů. 

Neviděla jsem jiná, populárnější plážová letoviska, takže pro mě tohle bylo nejrušnější místo po celé trase. A rovnou můžu prohlásit, dávám přednost venkovu a především pak horám.

BALI - KDO SE BOJÍ, NESMÍ ZA VOLANT

Na Bali se jezdí vlevo. Vlevo se jezdí i v Austrálii, takže tento fakt pro mě nebyl zas takový problém, i když občas jsem stejně místo blinkru spouštěla stěrače. To zvláště v takových situacích, jako když mě stavěla policie, nebylo úplně ideální. Co je ale pro člověka uvyklého evropskému (chcete-li australskému) způsobu pohybu po pozemních komunikacích největší šok, je silný provoz v kombinaci se svérázným výkladem pravidel.

Pořád na vás někdo troubí. Naštěstí vám tím většinou nesděluje nic ve stylu: „Ty – dosaďte si dle osobní zkušenosti -!!!???“. Důvodem neustálého troubení je upozornit ty před vámi, že budete předjíždět. Je jedno z jaké to bude strany, popřípadě zda pojedete přes plnou čáru. Na balijských silnicích totiž platí nepsané pravidlo, které jsem pochopila velmi rychle: „sleduj to co se děje před tebou - a že toho je:-), a nestarej se o to, co děje za tebou. Protože na to už stejně nebudeš mít čas.“  Pak tu také neplatí jízdní pruhy, jejich linkování se chápe čistě jako doporučení. Tam kde jsou dva, se obyčejně jezdí ve třech, pokud je na to jen trochu místa. Někdy je také trochu těžké rozeznat, v jakém směru se v nově vytvořeném pruhu vlastně jezdí, často se to variabilně mění.

Všude jsou samé motorky, stovky a tisíce motorek. Ty slouží k přepravě až 3 dospělých osob, plus nějakého toho dítěte a libovolného množství dalšího nákladu. Motorky jsou v Indonésii velmi dostupné a jejich počet roste geometrickou řadou. Na motorkách začnou jezdit děti, jen co dosáhnou na stupačky. Patrně bude existovat nějaké zákonné nařízení o minimálním věku, ale pochybuji, že by se tím někdo, hlavně pak ve venkovských oblastech, nějak vážněji zabýval.

Auto jsem měla z půjčovny, kterou mi doporučil majitel sanurského hotelu. O ceně se v tomto případě nesmlouvalo. Jelikož ale odpovídala těm, o kterých mě informoval Pavel, rozhodla jsem se ušetřit si pobíhání po Sanuru a dohadování se v jednotlivých půjčovnách. Auto mi přivezli v den odjezdu k hotelu. Jak již jsem zmínila, byla to taková obluda, poněkud opotřebovaná od předchozích zákazníků. Škrábanců měla tolik, že se ani nevešly do výpůjčního protokolu. Což jsem ovšem časem považovala za velkou výhodu. V případě, že bych někde v tom provozu pořídila další, nikdo by si toho neměl šanci všimnoutJ

Moje balijská kára:-)

K autu jsem si objednala i navigaci. Majitel půjčovny se asi hodinu (a se dvěma pomocníky) pokoušel rozchodit alespoň jeden ze tří různých modelů čínských navigací, které měl k dispozici. Nakonec se to alespoň u jedné povedlo. Bohužel to byl model, ke kterému neměli držák, takže následovala přibližně půlhodinová výroba důmyslné soustavy čítající několik gumiček, navigaci a držák. Pokud by systém selhal, měla jsem si navigaci opřít před budíky. Na to došlo hned druhý den, kdy gumičky důsledkem prudkého slunečního záření popraskalyJ Ovšem díky těmto komplikacím, jsem měla navigaci zdarma, neberte to.

Tady bych ráda zmínila blahodárný vliv balijského klimatu. V Praze by mě podobná situace vytočila doběla. Takhle jsem ji sledovala s výrazem blahosklonného pobavení. Možná to dělalo to slunce, možná omluvné úsměvy zúčastněných aktérů, možná ten pocit, jak jako žena sleduji tři lopotící se „techniky“ a možná všechno dohromady.

Po zkušenostech s pohybem po balijských silnicích by navigaci rozhodně doporučila. Znační silnic je hlavně ve velkých městech spíše příležitostné a navigace (překvapivě i ta čínské výroby) vám ušetří spoustu bloudění. Já bych ovšem příště volila variantu vlastní navigace nejmenované světové značky se zakoupením příslušné mapy.

Benzín je na Bali levný a tankuje se snadno, protože stačí zajet ke stojanu a vše ponechat na obsluze. Ovšem dobrá rada zní, vystoupit s auta a zkontrolovat, zda je stojan vynulovaný. Jen tak, pro jistotuJ

Auto je pochopitelně nejdražším způsobem, jak se po ostrově pohybovat, ale dává vám svobodu jet tam, kam chcete, kdy chcete. Podobnou volnost dává motorka, ale tady musím důrazně varovat, že Bali rozhodně není vhodné místo na to, učit se jezdit na motorce. To byl také důvod, proč jsem dala přednost autu. 

Protože čtete tento článek, řízení jsem na Bali jsem přežila  a vyšla z něj bohatší o mnoho nepřenositelných zážitkůJ

Provoz na venkovských silničkách je minimální.

BALI - PŘÍJEZD

Přílet na letiště

Po výstupu z letištní haly jsem zažila menší šok. Bali samozřejmě není jediná země, kde se na vás vrhnou taxikáři i další všemožní přepravci, ale takovýto frmol nebyl ani na Balkáně. Průvodce varoval před předraženými jízdami z letiště, i od Pavla jsem obdržela dobrou radu najít okénko, kde se domlouvá oficiální taxi. Takže jsem ho po výstupu z haly začala hledat. Hledající turista je jasný cíl. Hned se kolem mě rojili jako vosy: „do you need taxi?“ Ale zase zkuste hledat jedno malé okénko potmě, v davu, na letišti, kde jste poprvé v životě, a tvářit se u toho, že nic nehledáte.

Všichni se nechali postupně odbýt, až na jednoho vytrvalce. Následoval mě až na WC, kam jsem jednak musela a druhak jsem doufala, že se ho tím zbavím. On na mě počkal! Tak to už bylo moc i na mou holubičí povahu. Poslala jsem ho tedy do háje již dosti nevybíravým způsobem (angličtina pochycená v australské hospodě našla uplatnění), a byl klid.

Nakonec jsem našla i kouzelné okénko (pro příště hned po pravé ruce, když vyjedete z haly ven), a mohla nasednout do oficiálního taxíku. Trochu mě sice znervóznilo, že taxikář nevěděl, kde je hotel, kam jedu, ale pár telefonátů to spravilo.

Rada závěrem. Pokud si budete rezervovat hotel dopředu, tak se zeptejte, zda nenabízí letištní transport ve vlastní režii. Já ho využila pro cestu na letiště a byl ještě levnější než oficiální taxi.

Taxi

Oficiální taxi na Bali je Blue bird. Modré auto a malý ptáček na střešní cedulce taxi. Ovšem pozor všude narazíte i na dost povedené imitaceJ. Taxíků brázdí ulice plážových letovisek neuvěřitelné množství. Místní taxikáři mají otravný zvyk troubit na každého bělocha na chodníku, takže vlastně troubí pořád.

Sehnat taxi kdekoliv na ulici není problém. Problém může být s placením. Lonely planet tvrdil, že čas od času i taxikáři oficiální taxislužby „zapomenou“ zapnout taxametr. Já bych řekla, že problémy s pamětí jich má většina. Taxíkem jsem jela asi 6x a ani jednou se taxikář neměl k tomu taxametr použít. Ve dvou případech byl taxametr „rozbitý“ a ostatní rovnou přišli s tím, že pokud ho nezapnou pojedu určitě levněji. A chystali se o ceně smlouvat. Ideální je pokud víte kolik za uvedenou trasu zaplatit. Mě tohle hned na začátku řekli na hotelu. Pak jsem vždycky tomu výtečníkovi oznámila, že platím tolik a tolik a ani o fous víc. Jinak vystupuju a mávám na jiné taxi. Nikdy jsem si vystoupit nemusela a i rozbité taxametry v mé přítomnosti zázračně ožívalyJ

Všude narazíte i na množství dalších podnikatelů v dopravě. Nemám s nimi osobní zkušenost, ale turisté si auto s řidičem domlouvají většinou na jednodenní výlety. 

BALI - SPLÁCÍM DLUH

Sliby se mají plnit, i kdyby na to splnění mělo dojít s jistou časovou prodlevouJ. A tak tímto a následujícími články plním slib, který jsem někdy v půlce května dala Pavlovi, alias Bíbrovi, autorovi blogu www.zivotnabali.cz

Pavla jsem našla čistě náhodou ve virtuálním světě a oslovila ho s prosbou o cestovatelské typy. On neváhal a poskytl mi mnoho neocenitelných rad, které jsem pak na Bali bezezbytku zužitkovala. Na revanž jsem mu tehdy přislíbila článek o mé cestě. Pravda, trvalo to dlouho, ale zase je to i s úroky:-) 

Fakta úvodem

Termín cesty: 25.7. – 3.8.2012 tedy v plné sezóně. Termín jsem vzhledem ke své cestě po Austrálii nemohla měnit. Ovšem příště bych dala přednost méně exponovanému času..

Přílet: na letiště Denpasar letem z australského Darwinu

Trasa: Sanur – Munduk – Amed – Tirta Gannga – okolí Candidasha - Sanur. 

Trasu jsem předem příliš neplánovala, nějaké typy na zajímavá místa mi poskytl Pavel, něco jsem načerpala z průvodce Lonely Planet. 

Itinerář tak měl před příletem jen velmi hrubé obrysy, jistý byl jen začátek trasy v Sanuru, kde jsem si také dopředu rezervovala první dvě noci v hotelu. Konečnou trasu mého výletu ovlivnily kromě výše jmenovaného také debaty s místními, jejichž doporučení se mi nakonec opravdu osvědčila.

Cestovala jsem sama.

Pohyb po ostrově: vypůjčeným vozem Toyota Avis. Hrozná obluda, ale nesehnala jsem na potřebnou dobu menší auto.

Ubytování: vždy domlouvané až na místě. Bydlela jsem v Home Stay nebo hotýlcích různých kategorií, ovšem vždy pěkně a za rozumnou cenu.

Jídlo: pouze a jedině restaurace a jídelny různých kategorií a úrovní. V supermarketu jsem byla všehovšudy 3x, a pouze pro pitnou vodu a pivo.

Bezpečnost: za celou dobu pobytu jsem se jako samotná ženská neměla důvod bát. Ať už ve větších městech, malých vesničkách nebo v horách. Informace o tom, že ostrov je bezpečný, můžu beze zbytku potvrdit. Pravda, že jsem se vyhnula největším turistickým letoviskům, kde bují noční život. Ale tam to nebude o nic horší než v noci třeba v Praze.