AUSTRALIA DAY

Na začátek trocha historie. Okolnosti novodobého osídlení Austrálie a vzniku australského státu jsou všeobecně známé. Tak jen velmi stručně. Za dnešní podobou Austrálie, její vyspělou ekonomikou, stabilním politickým uspořádáním, malou kriminalitou a stále ještě velkou společenskou otevřeností stojí velmi pestrá směs přistěhovalců, kteří sem v průběhu let přicházeli v různých vlnách a z různých koutů světa.

První osadní sem však ani v nejmenším nepřicházeli dobrovolně. Anglie konce 18. století řešila problém s kapacitou věznic, a tak se jí nově objevená území na druhém konci světa dost hodila. Prvními osadníky na australském kontinentu tak byli zloději, vrazi, ale také prostitutky a osiřelé dívky (na dorovnání poměru pohlaví). Nepřestane mě překvapovat, že takový začátek mohl vést k dnešním australským úspěchům.

První trestanecká flotila tzv. First Fleet  pod vedením kapitána Arthura Philippa dorazila k břehům Nového Jižního Walesu 26.ledna 1788. Pro zajímavost, trestanecké transporty přijížděly až do roku 1848, kdy byly po protestech místních (již spořádaných) obyvatel zastaveny. Austrálie i nadále nasávala (a stále ještě nasává, i když o poznání opatrněji) další  a další přistěhovalce, kteří mají nemalý podíl na dnešní podobě Austrálie.

Výborná esej o australské společnosti a její historii vyšla koncem roku v magazínu Hospodářských novin. Autor mi mluví z duše.

26. ledna se dnes slaví jako australský státní svátek tzv. Australia Day. Tuhle demonstraci australanství jsem si nemohla nechat ujít. Ačkoliv v Austrálii je vlastně každý odněkud (tedy kromě původních obyvatel), jsou místní velcí nacionalisté. Zvláště pak praví "Ozís" tedy ti, kdo už v téhle báječné a nejlepší zemi na světe žijí po více generací.

Když už jsem zmínila Ozíky, tak potkat někoho, kdo už má v Austrálii i narozené rodičem je velká vzácnost. Asi taková jako narazit v Praze na opravdového Pražáka. Ozíky a zvláště pak jejich angličtinu si ale necháme do jiného článku.

Jak se tedy slaví Australia Day v Sydney:

• oslavy je možné zahájit v 8,00 ráno tradiční slavností Aboridžincinců v Královské botanické zahradě (to jsme bohužel neviděli, protože tak brzo žádný autobus z našeho předměstí do centra nejede). Zatímco Australané slaví založení státu, původní obyvatelé svou slavností vyjadřují dík, že to osidlování jako národ přežili.
• naprostou nutností je vlajka - na tričku, namalovaná na těle, přehozená přes ramena, na deštníku, na čepici, či na dalších bizarních součástech oděvu nebo pokrývkách hlavy. Na věk a postavu nehleďte, dnes je vše dovoleno.

• nedílnou součástí oslav je piknik nebo barbecue, když už ne z přinesených zásob, tak z bohaté nabídky občerstvení na ulicích. Jak už si začínám v Austrálii zvykat, můžete australský národní svátek slavit třeba s italskými noky, tureckými plackami, thajským curry, bavorským bratwurstem, ...
• návštěvou čtvrti The Rocks, ve zdejším přístavu to všechno začalo, právě taky se vylodila první flotila. Povinností je drink v některém ze zdejších vyhlášených podniků. Připravte se na přísnou kontrolu dokladů u vchodu a na to, že s postupujícím dnem, tam bude docela rušno. Je evidentní, že někteří barmani nedávali na školení pozor a nepoznají opilého člověka:-)

• zastávkou v Hyde Parku. Jídlo, pití, atrakce pro děti i pro dospělé. Mě nejvíce zaujal Happy Hank a jeho klobouk. Austrálie totiž není jen Sydney, jak si má tendenci většina místních myslet, ale taky ohromné území ve vnitrozemí, tzv. outback, které je výhradně zemědělské.

• značnou konzumací alkoholu. Sice je na většině věřejných míst zakázaná, ale každý si svůj způsob najde. Ať už zvolí okružní cestu po podnicích a nebo zabalí pivo do novin.
• na závěr dne slavnost v Darling Harbour. Proslov starosty: "buďme hrdí, že žijeme v té nejlepší části - myšlen Nový Jižní Wales, nejlepší země  - myšlena Austrálie, na světě. Tomu se říká nacionalismus na druhou:-). Proslov guvernátorky NSW - překvapení, že tuto pozici zastává žena a ještě ke všemu původem Libanonka. Nekonečná přehlídka lodí a ještě nekonečnější ukázka zásahu policie. Pak konečně, to na co tady 3 hodiny čekáme, ohňostroj. Půl hodiny světel, laserů, rachejtlí a hudby. Už chápu, proč průvodce píše, že Australané milují ohňostroje a umí je opravdu dobře. Nikdy jsem nic velkolepějšího neviděla.

Někdy byly ty projevy národní hrdosti až směšné, ale co Australanům nelze upřít, mají být na co pyšní a umějí to náležeti oslavit. Fascinující je, že slaví lidé všech ras a národností Austrálie je tu pro všechny, každý se může cítit Australanem. Nezbývá tedy něž Austrálii popřát, ať jí to ještě nějakou dobu vydrží.

VŠE CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O ŠKODLIVOSTI ALKOHOLU, A BÁLI JSTE SE ZEPTAT

Od minulé soboty se můžu pyšnit dalším ze zbytečných certifikátů (řadím na úroveň interního auditora ISO) v mém profesním životě. Mám vládou Nového Jižního Walesu požehnaný glejt na to, že jsem osobou oprávněnou podávat alkohol. Ne, že bych neměla v oblasti alkoholu nějaké ty zkušenosti, ale pravda, že jsem se vždy zaměřovala spíše na praxi.

Certifikát Responsible Service of Alcohol - RSA je naprostou nutností, když se chcete nechat v Austrálii zaměstnat v jakémkoliv podniku, kde se podává alkohol. Budu upřímná, jedná se o pouhou formalitu a způsob, jak z vás vytáhnout 120 AUD, ale nedá se nic dělat, zákon je zákon. Pro absolvování testu stačilo umět rychle hledat ve skriptech (použítí u testu dovoleno), spojit síly se sousedem (taktéž dovoleno) a nebo oboje (doporučeno).

• nikdy nesmíte nalévat opilému člověku - Jak poznáte opilého člověka: mluví nesrozumitelně, není schopen jít přímo, motá se, má problémy s koordinací končetin, rozlévá pití, činí vám návrhy sexuální povahy, ...pak je čas poslat ho domů, otázka, jak to udělat, patří patrně do jiného školení.
• v restauracích vám nepodají alkohol bez objednání jídla, pokud chcete jen pít, musíte do baru. Do jakého podniku vstupujete poznáte, dle licence vyvěšené - pozor, viditelně, u dveří.
• jak může provozovatel podniku přispět ke snížení škodlivých vlivů pití alkoholu - nepodněcovat k pití - je tu přísná regulace akcí "2 za cenu jednoho" a "happy hours", neprodávat celé lahve vína (nechápu, mě vždy více uškodilo srkání po 2 dc), každou hodinu zavřít alespoň na 10 min bar (asi, aby se hosté stihli dojít vyčůrat), ...
• doporučená dávka alkoholu pro ženu na 1 den - 100 ml vína - opravdu myslí 1dc, a ne jednu lahev?!
• 0,03 - 0,12 promile stav Euforie - tak teď jen vychytat to správné množství alkoholu, hned bude můj život růžovější, a má angličtina lepší:-)

5 hodin povídání o tom, proč nepodporovat pití mělo zcela očekávaný účinek. Došlo na koupi prvního australského vína (samozřejmě ve specilaizovaném licencovaném obchodě).

A jedna perlička na závěr. Kromě informací o škodlivosti pití nám lektorka poradila i pěkný bar na Manly. A pak věřte školitelům.

DĚKUJEME, ŽE JSTE VYUŽILI SLUŽEB NAŠÍ LETECKÉ SPOLEČNOSTI

Nerada létám. Chápu výhody letecké přepravy (zvláště do destinací, jako je Sydney) a její bezpečnost (nezbývá než věřit statistikám), ale když mi po usednutí do letadla bije srdce jak o závod, rozhodně to není nadšením.

Představa 18 hodin v letadle a celkových 30 na cestě, mě tedy rozhodně netěšila. A to jsem ještě netušila, jak to vypadá, když se člověk vydá přes časová pásma.

Už v Dubaji (8hod pauza, z toho 4 v hotelu) jsem se dostala do zvláštního bezčasí. Sedím v noci - dubajské, ve sterilním pokoji letištního hotelu a dumám nad tím, jaký je den tady a teď, a jak je to doma... Kolik hodin jsem vlastně na cestě a kolik ještě budu....

Při další přestávce (2 hod Bankok) jsem to vzdala. Asi je to jedno, důležité je být na všech "gatech" a kontrolách včas (pozor! místního času) a nechat se unášet k cíli. Jediné co mě trochu vytrhne z letargie je už asi 5 kontrola kabinového zavazadla (pro bezpečnost leteckého provozu cokoliv). Přišla jsem o Becherovku - dar pro australské domácí. Nechápu, v Emirátech nevadila a do Austrálie nesmí?! Že by ji kontrolující Thajka už někdy ochutnala?

Základní záchytné body posledního dlouhého letu:
- pravidelné jídlo
- dostatek pití (alkohol přiměřeně)
- Solitaire na obrazovce přede mnou (tolikrát jako v letadle jsem ho nehrála posledních 10 let)
- hloupý španělský film,ale s AJ titulky
a výběr písní Leonarda Cohena tamtéž. Pravda, ten jsem si mohla odpustit...tolik slz nad temným Indickým oceánem.

Přistání v Sydney a poslední stres se zavazadly. Pod vlivem instruktážního filmu z letadla, přiznávám poctivě všechno, co je uvedeno ve formuláři. Léky pro osobní potřebu (nerada bych vysvětlovala ty tři krabičky antikoncepce nějak podrobněji) a sportovní obuv, protože, věřte nevěřte, byla v kontaktu se zemí. Paroží jako pán u kontroly přede mnou nevezu, takže nemusím kufr otevírat. Trochu zklamání, nikde žádný roztomilý služební psík, jako v tom videu, jen obtloustlí pánové.

Vítejte v Sydney. Je 8,35 místního času a venkovní teplota je 21 stupňů. Společnost Emirates vám děkuje, že jste využili jejich služeb a těšíme se na viděnou na některé z našich pravidelných linek.

RADY NA CESTU = RADY DO ŽIVOTA

Nikdy by mě nenapadlo, kolik lidí má cestovatelské sny, a jak málo z nich je nakonec uskuteční. Po té co vešel ve známost můj australský záměr, nesetkala jsem se prakticky s jinou reakcí než, že by dotyčný jel hned taky, ale z nějakého vážného důvodu (věřte tomu, že všechno je relativní) to nejde. A vzápětí většina neváhala dodat, že mi závidí. Na což jsem odpovídala a zatím stále ještě odpovídám, že patrně není co.

Bylo i pár jedinců, kteří k výše uvedenému přidali nějakou osobní radu nebo důležitou informaci o životě v Austrálii. A tyto by podle mne rozhodně neměly zapadnout:

-       Austrálie je plná šťastných a spojených lidí – na tom asi něco bude, ostatně Austrálii sami místní říkají „no worries country“. Tak jen doufat, že je to nakažlivé.

-       Austrálie má nejvyšší HDP na hlavu – to by možná vysvětlovalo, proč je tu tak draho, oni na to prostě mají,

-       v Austrálii žije nejvíce druhů jedovatých pavouků a hadů – nehodlám ověřovat,

-       v Austrálii žije jediný druh pavouka, samozřejmě jedovatého, který dokáže vyskočit až metr nad zem – viz předchozí bod,

-       klokanům nelez do kapsy, většinou je to dost naštve – rada nad zlatoJ

Nakonec jedna univerzálně platná rada: „člověk většinou spíš lituje věcí, které neudělal, než těch které udělal“.  Dokonalá mantra pro přežití čehokoliv.

PROČ VLASTNĚ

Když teď dumám nad tím, proč jsem vlastně tady, zjišťuji, že jednoduchá odpověď asi neexistuje. Ano, vytvořila jsem sice několik verzí, toho, jak tenhle bláznivý nápad vznikl:

• pořebuju se naučit jazyk - šlo by to podstatně blíž a za podstatně méně peněz
• mám nesplněné cestovatelské sny - to sice ano, ale není nutné se hned někam stěhovat
• chci si dokázat, že umím žít v cizí zemi - hmm, tohle, že jsem někdy řekla?!
• výsledek třicátnické krize - tak na tu se snad neumírá, že?

Možná to bylo od všeho trochu a možná jen nutkavý pocit něco ve svém životě změnit. Přiznávám, že jsme to mohla řešit méně radikálně, ale kdo mě zná, ví že periodicky se do mého života vrací zásadní rozhodnutí. A jestli je ve mně něco z beraní nátury, tak je to neochota, brát podobná rozhodnutí zpět. 

Můj osud se vyžívá v chystání situací, které by obstály ve scénáři nejednoho romantického filmu. Když jsem učinila důležité nezvratné kroky směřující k odjezdu, poslal mi do života člověka, na kterého jsem tak dlouho čekala. Já chápu, že většinou musíte udělat první krok, aby se začal váš vesmír otáčet správným směrem, ale tohle už je, milý osude, trochu schválnost.

Žiju s přesvědčením, že věci v životě se dějí v daném pořadí, do kterého bychom se neměli moc míchat. Nikdy jsem nebyla ve větším pokušení tohle všechno zpochybnit než za poslední 2 měsíce. 

Teď sedím v pokoji kdesi na předměstí Sydney a snažím se vsugerovat si, že to všechno zvládnu. Jasný důkaz toho, že některá životní přesvědčení jen tak nezměníte.