BALI - cestou necestou - MUNDUK

Jet do Munduku jsem původně vůbec neměla v plánu. Z horských destinací jsem chtěla navštívit Ubund. Ano, přiznávám, viděla jsem film Eat, Pray, Love, a trochu jsem doufala, že Ubud bude plný mužů podobných Javierovi Bardemovi. Ovšem po té, co mi několik místních řeklo, že Ubud je spíš plný turistů, mezi nimiž je vysoké procento osamělých žen hledajících duševní rovnováhu, duchovní cestu a popřípadě nějakého toho „Javiera“, dala jsem na rady vidět spíše Munduk.

Místní v Munduku tvrdí, že takto vypadal Ubund před vypuknutím turistického boomu. Lonely Planet tvrdí, že kdo se tam jednou vypraví, nebude chtít odejít. Já tvrdím, určitě tam zajeďte, budete okouzleni.

.  

V Munduku jsem měla trochu problém někam tu svou káru zaparkovat. Je tu jen jedna hlavní silnice a krajnice žádné. Na ubytování jsme se zašla zeptat do prvního slušně vyhlížejícího hotýlku. Sice nebyl nejlevnější (tím myslím na místní poměry), ale já se přijela na Bali mimo jiné zotavit z cestování po Austrálii, kde mi nezbývalo nic jiného než spát v hromadných ubytovnách. Tady jsem zaplatila za krásný pokoj s balkonem a výhledem na okolní sopky 300.000 rupií (cena se snídaní, samozřejmě po předchozím smlouvání). Jen jsem byla upozorněna, že ráno by mohlo být trochu rušno, protože budova, kde mám pokoj sousedí s místní školou.

Hlavní a vlastně jediná silnice v Munduku

Výhled z hotelového pokoje

Tady si neodpustím menší odbočku. K ránu mě neprobudily děti, ale kohouti (ti vás vzbudí asi kdekoliv na Bali), takže jsem aplikovala ucpávky do uší (podle mých zkušeností, naprosto nezbytná věc pro každého cestovatele) a pokračovala ve spánku. Ovšem po tom, co jsem slyšela po procitnutí, musím složit velkou poklonu místním učitelům. Původně jsem si myslela, že je přestávka, ale protože ten hrozný ryk trval dlouho, a pak ho také sem tam doprovázelo sborové „spelování“, usoudila jsem, že se vyučuje. Nevím sice, jak to vypadá v židovské škole, ale nemůže to snad být horší než v té indonéské.

Zpět k Munduku. Chtěla jsem si udělat výlet po okolí, ale nechtěla jsem využívat služeb žádného horského vůdce. Byla jsem toho názoru, že na bloumání mezi rýžovými poli ho nepotřebuji.  

Na Bali pochopitelně nenajdete žádné turistické značení a nedostanete turistické mapy.  Ale místní si vědí rady. Na recepci hotelu mě vybavili takovou roztomilou kreslenou mapku ve stylu „U velké kokosové palmy zahněte doprava“, a mohla jsem vyrazit.

Kromě menšího zaváhání na začátku, jsme se překvapivě neztratila. Okolí Munduku je jedním slovem kouzelné. Viděla jsem rýžové terasy, kokosové palmy, kávovníky, kakaovníky, banánovníky, a sousty květin.  Navštívila jsem dva nádherné mohutné vodopády. Rýžové terasy jsem vyfotila asi 100x. Ačkoli aktuálně prázdná, neuvěřitelně fotogenická. Chystalo se vysazení dalšího běhu. Mají tu 4 úrody ročně, jak mi následně vysvětlil pán v malé jídelně, kde jsem se stavovala na pozdní oběd.

Rýžová sadba je připravena

Co mě naprosto uchvátilo, byla vůně hřebíčku, který se všude kolem sušil na slunci. Vlastně jsem se celý den brouzdala svařákovým aroma. Byl čas sklizně, takže jsem často viděla balancující chlapíky vysoko ve větvích stromů, jak češou hřebíček. To jste věděli, že hřebíček roste na stromech? Hřebíček je v poslední době na vzestupu, místní farmáři ho často vysazují místo rýže, protože jeho výkupní ceny  rostou. Ne však pro to, že by v Indonésii nastal svařákový boom, ale hřebíček se tu dává do cigaret.

Za celý den jsem potkala v okolních kopcích spoustu milých lidí, žádní naháněči, žádní nabízeči, minimum turistů. Jak osvěžující.

BALI, cestou necestou - SANUR

Sanur je plážové letovisko se vším, co k podobným místům patří. Svou cestu jsem zde začala na radu Pavla, protože jsem hledala pokud možno klidné místo blízko letiště. Ubytování jsem si dopředu našla v hotelu kousek za Sanurem. Ačkoliv to bylo velmi příjemné místo, zůstala jsem jen nezbytně nutné dvě noci, abych se trochu aklimatizovala a sehnala si auto na další cestu.

Ovšem i Sanur stačil na to, abych Bali propadla. Po prvním dnu jsem byla plná dojmů, tohle je jiný svět. Barevný, okouzlující i špinavý zároveň, plný vůní, milých lidí i otravných naháněčů a poskytovatelů všemožných služeb. Asi 100x odmítla masáž, dopravu a výhodnou koupi čehokoliv. 

Sanur je sice turistické centrum, ale odbočíte z hlavní třídy a pasou se tam krávy. Místo plné kontrastů. 

Neviděla jsem jiná, populárnější plážová letoviska, takže pro mě tohle bylo nejrušnější místo po celé trase. A rovnou můžu prohlásit, dávám přednost venkovu a především pak horám.

BALI - KDO SE BOJÍ, NESMÍ ZA VOLANT

Na Bali se jezdí vlevo. Vlevo se jezdí i v Austrálii, takže tento fakt pro mě nebyl zas takový problém, i když občas jsem stejně místo blinkru spouštěla stěrače. To zvláště v takových situacích, jako když mě stavěla policie, nebylo úplně ideální. Co je ale pro člověka uvyklého evropskému (chcete-li australskému) způsobu pohybu po pozemních komunikacích největší šok, je silný provoz v kombinaci se svérázným výkladem pravidel.

Pořád na vás někdo troubí. Naštěstí vám tím většinou nesděluje nic ve stylu: „Ty – dosaďte si dle osobní zkušenosti -!!!???“. Důvodem neustálého troubení je upozornit ty před vámi, že budete předjíždět. Je jedno z jaké to bude strany, popřípadě zda pojedete přes plnou čáru. Na balijských silnicích totiž platí nepsané pravidlo, které jsem pochopila velmi rychle: „sleduj to co se děje před tebou - a že toho je:-), a nestarej se o to, co děje za tebou. Protože na to už stejně nebudeš mít čas.“  Pak tu také neplatí jízdní pruhy, jejich linkování se chápe čistě jako doporučení. Tam kde jsou dva, se obyčejně jezdí ve třech, pokud je na to jen trochu místa. Někdy je také trochu těžké rozeznat, v jakém směru se v nově vytvořeném pruhu vlastně jezdí, často se to variabilně mění.

Všude jsou samé motorky, stovky a tisíce motorek. Ty slouží k přepravě až 3 dospělých osob, plus nějakého toho dítěte a libovolného množství dalšího nákladu. Motorky jsou v Indonésii velmi dostupné a jejich počet roste geometrickou řadou. Na motorkách začnou jezdit děti, jen co dosáhnou na stupačky. Patrně bude existovat nějaké zákonné nařízení o minimálním věku, ale pochybuji, že by se tím někdo, hlavně pak ve venkovských oblastech, nějak vážněji zabýval.

Auto jsem měla z půjčovny, kterou mi doporučil majitel sanurského hotelu. O ceně se v tomto případě nesmlouvalo. Jelikož ale odpovídala těm, o kterých mě informoval Pavel, rozhodla jsem se ušetřit si pobíhání po Sanuru a dohadování se v jednotlivých půjčovnách. Auto mi přivezli v den odjezdu k hotelu. Jak již jsem zmínila, byla to taková obluda, poněkud opotřebovaná od předchozích zákazníků. Škrábanců měla tolik, že se ani nevešly do výpůjčního protokolu. Což jsem ovšem časem považovala za velkou výhodu. V případě, že bych někde v tom provozu pořídila další, nikdo by si toho neměl šanci všimnoutJ

Moje balijská kára:-)

K autu jsem si objednala i navigaci. Majitel půjčovny se asi hodinu (a se dvěma pomocníky) pokoušel rozchodit alespoň jeden ze tří různých modelů čínských navigací, které měl k dispozici. Nakonec se to alespoň u jedné povedlo. Bohužel to byl model, ke kterému neměli držák, takže následovala přibližně půlhodinová výroba důmyslné soustavy čítající několik gumiček, navigaci a držák. Pokud by systém selhal, měla jsem si navigaci opřít před budíky. Na to došlo hned druhý den, kdy gumičky důsledkem prudkého slunečního záření popraskalyJ Ovšem díky těmto komplikacím, jsem měla navigaci zdarma, neberte to.

Tady bych ráda zmínila blahodárný vliv balijského klimatu. V Praze by mě podobná situace vytočila doběla. Takhle jsem ji sledovala s výrazem blahosklonného pobavení. Možná to dělalo to slunce, možná omluvné úsměvy zúčastněných aktérů, možná ten pocit, jak jako žena sleduji tři lopotící se „techniky“ a možná všechno dohromady.

Po zkušenostech s pohybem po balijských silnicích by navigaci rozhodně doporučila. Znační silnic je hlavně ve velkých městech spíše příležitostné a navigace (překvapivě i ta čínské výroby) vám ušetří spoustu bloudění. Já bych ovšem příště volila variantu vlastní navigace nejmenované světové značky se zakoupením příslušné mapy.

Benzín je na Bali levný a tankuje se snadno, protože stačí zajet ke stojanu a vše ponechat na obsluze. Ovšem dobrá rada zní, vystoupit s auta a zkontrolovat, zda je stojan vynulovaný. Jen tak, pro jistotuJ

Auto je pochopitelně nejdražším způsobem, jak se po ostrově pohybovat, ale dává vám svobodu jet tam, kam chcete, kdy chcete. Podobnou volnost dává motorka, ale tady musím důrazně varovat, že Bali rozhodně není vhodné místo na to, učit se jezdit na motorce. To byl také důvod, proč jsem dala přednost autu. 

Protože čtete tento článek, řízení jsem na Bali jsem přežila  a vyšla z něj bohatší o mnoho nepřenositelných zážitkůJ

Provoz na venkovských silničkách je minimální.

BALI - PŘÍJEZD

Přílet na letiště

Po výstupu z letištní haly jsem zažila menší šok. Bali samozřejmě není jediná země, kde se na vás vrhnou taxikáři i další všemožní přepravci, ale takovýto frmol nebyl ani na Balkáně. Průvodce varoval před předraženými jízdami z letiště, i od Pavla jsem obdržela dobrou radu najít okénko, kde se domlouvá oficiální taxi. Takže jsem ho po výstupu z haly začala hledat. Hledající turista je jasný cíl. Hned se kolem mě rojili jako vosy: „do you need taxi?“ Ale zase zkuste hledat jedno malé okénko potmě, v davu, na letišti, kde jste poprvé v životě, a tvářit se u toho, že nic nehledáte.

Všichni se nechali postupně odbýt, až na jednoho vytrvalce. Následoval mě až na WC, kam jsem jednak musela a druhak jsem doufala, že se ho tím zbavím. On na mě počkal! Tak to už bylo moc i na mou holubičí povahu. Poslala jsem ho tedy do háje již dosti nevybíravým způsobem (angličtina pochycená v australské hospodě našla uplatnění), a byl klid.

Nakonec jsem našla i kouzelné okénko (pro příště hned po pravé ruce, když vyjedete z haly ven), a mohla nasednout do oficiálního taxíku. Trochu mě sice znervóznilo, že taxikář nevěděl, kde je hotel, kam jedu, ale pár telefonátů to spravilo.

Rada závěrem. Pokud si budete rezervovat hotel dopředu, tak se zeptejte, zda nenabízí letištní transport ve vlastní režii. Já ho využila pro cestu na letiště a byl ještě levnější než oficiální taxi.

Taxi

Oficiální taxi na Bali je Blue bird. Modré auto a malý ptáček na střešní cedulce taxi. Ovšem pozor všude narazíte i na dost povedené imitaceJ. Taxíků brázdí ulice plážových letovisek neuvěřitelné množství. Místní taxikáři mají otravný zvyk troubit na každého bělocha na chodníku, takže vlastně troubí pořád.

Sehnat taxi kdekoliv na ulici není problém. Problém může být s placením. Lonely planet tvrdil, že čas od času i taxikáři oficiální taxislužby „zapomenou“ zapnout taxametr. Já bych řekla, že problémy s pamětí jich má většina. Taxíkem jsem jela asi 6x a ani jednou se taxikář neměl k tomu taxametr použít. Ve dvou případech byl taxametr „rozbitý“ a ostatní rovnou přišli s tím, že pokud ho nezapnou pojedu určitě levněji. A chystali se o ceně smlouvat. Ideální je pokud víte kolik za uvedenou trasu zaplatit. Mě tohle hned na začátku řekli na hotelu. Pak jsem vždycky tomu výtečníkovi oznámila, že platím tolik a tolik a ani o fous víc. Jinak vystupuju a mávám na jiné taxi. Nikdy jsem si vystoupit nemusela a i rozbité taxametry v mé přítomnosti zázračně ožívalyJ

Všude narazíte i na množství dalších podnikatelů v dopravě. Nemám s nimi osobní zkušenost, ale turisté si auto s řidičem domlouvají většinou na jednodenní výlety. 

BALI - SPLÁCÍM DLUH

Sliby se mají plnit, i kdyby na to splnění mělo dojít s jistou časovou prodlevouJ. A tak tímto a následujícími články plním slib, který jsem někdy v půlce května dala Pavlovi, alias Bíbrovi, autorovi blogu www.zivotnabali.cz

Pavla jsem našla čistě náhodou ve virtuálním světě a oslovila ho s prosbou o cestovatelské typy. On neváhal a poskytl mi mnoho neocenitelných rad, které jsem pak na Bali bezezbytku zužitkovala. Na revanž jsem mu tehdy přislíbila článek o mé cestě. Pravda, trvalo to dlouho, ale zase je to i s úroky:-) 

Fakta úvodem

Termín cesty: 25.7. – 3.8.2012 tedy v plné sezóně. Termín jsem vzhledem ke své cestě po Austrálii nemohla měnit. Ovšem příště bych dala přednost méně exponovanému času..

Přílet: na letiště Denpasar letem z australského Darwinu

Trasa: Sanur – Munduk – Amed – Tirta Gannga – okolí Candidasha - Sanur. 

Trasu jsem předem příliš neplánovala, nějaké typy na zajímavá místa mi poskytl Pavel, něco jsem načerpala z průvodce Lonely Planet. 

Itinerář tak měl před příletem jen velmi hrubé obrysy, jistý byl jen začátek trasy v Sanuru, kde jsem si také dopředu rezervovala první dvě noci v hotelu. Konečnou trasu mého výletu ovlivnily kromě výše jmenovaného také debaty s místními, jejichž doporučení se mi nakonec opravdu osvědčila.

Cestovala jsem sama.

Pohyb po ostrově: vypůjčeným vozem Toyota Avis. Hrozná obluda, ale nesehnala jsem na potřebnou dobu menší auto.

Ubytování: vždy domlouvané až na místě. Bydlela jsem v Home Stay nebo hotýlcích různých kategorií, ovšem vždy pěkně a za rozumnou cenu.

Jídlo: pouze a jedině restaurace a jídelny různých kategorií a úrovní. V supermarketu jsem byla všehovšudy 3x, a pouze pro pitnou vodu a pivo.

Bezpečnost: za celou dobu pobytu jsem se jako samotná ženská neměla důvod bát. Ať už ve větších městech, malých vesničkách nebo v horách. Informace o tom, že ostrov je bezpečný, můžu beze zbytku potvrdit. Pravda, že jsem se vyhnula největším turistickým letoviskům, kde bují noční život. Ale tam to nebude o nic horší než v noci třeba v Praze.

UŽ JSTE DNES VIDĚLI ZÁPAD SLUNCE?

Po návštěvě Severního teritoria jsme s Věrkou musely shodně konstatovat, že jeho obyvatelé mají společnou obsesi, a to pozorovat západy slunce. Během 6 měsíců v Sydney jsem si ničeho podobného u jeho obyvatel nevšimla.

Začalo to obligátním pozorováním západu slunce na Uluru. Na tom není nic překvapivého, protože západ slunce dokáže na skalním masivu Uluru vyčarovat neuvěřitelné barevné divadlo, a je tak jednou z hlavních turistických atrakcí v Severním teritoriu.  Podle možností vaší peněženky můžete zvolit prostý výlet na vyhlídkovou plošinu (ano na pozorování západu slunce jsou v okolí Uluru vyhrazena dvě speciální místa) nebo západ spojený s občerstvením různé kvality a množství. Klasikou pak je sklenka bublinek. Takže zatímco kolem nás létaly špunty, my jsme s Věrkou na sucho, ale se o to větším s napětím pozorovaly skálu. Bohužel bylo zataženo a tak ze slibovaného zázraku zbylo jen velmi málo. Uluru se na kratičkou chvíli zabarvila do růžova, pak slunce zmizelo za obzor a bylo po všem. Nezbývá než věřit obrázkům v turistických brožurkách.

Další pozorování západu slunce  - Kings Canyon resort. Opět speciální plošina v poušti kousek za resortem, opět se podávaly drinky (byly i bublinky). Atmosféra o mnoho komornější a hlavně bylo jasno. Skalní masiv Kings Canyonu se krásně barvil podle toho, jak šlo slunce k obzoru a ubývalo denního světla.

Následoval západ slunce v Darwinu. A ne ledajaký západ, ale západ slunce pozorovaný z Mindil beach během tradičního a vyhlášeného čtvrtečního Mindil marketu. Trh, který se koná pravidelně každý čtvrtek během dry season je společenskou událostí pro místní, a turistickou atrakcí v jednom. Prostranství u pláže se zaplní desítkami stánků se vším možným. Najdete tu krásné rukodělné výrobky, ale i pouťové kýče všeho druhu. Nejzajímavější je „jídelní ulička“, kde můžete ochutnat dobroty snad z celého světa. Co budete jíst je potřeba rozhodnout a zakoupit včas, tedy než začne zapadat slunce. Pak místní etiketa velí usadit se s vybraným pokrmem na pláž a sledovat, jak se slunce skutálí za obzor. Alkohol musíte přinést vlastní, protože pravidla pro jeho prodej mimo restaurační zařízení jsou v Severním teritoriu tak přísná (zahrnují například skenování dokladů totožnosti do pijáckého registru, kdykoliv si v bottle shopu koupíte lahev – diskuze nad ochranou osobních dat se nepřipouští), že by se žádnému stánkaři jeho prodej nevyplatil. Místní byli zásobeni, my si musely dát vodu. Místní byli vůbec připraveni se všemi těmi piknikovými dekami, židličkami a stolky. Jasná obloha je v období sucha zaručena, jen někdy bude slunce zapadat do kouřového oparu od požárů v buši. Samotný západ slunce za moře se samozřejmě nijak neliší od toho, který si vyfotili vaši příbuzní na loňské dovolené v Chorvatsku, ale Chorvatsko je Chorvatsko a Darwin je Austrálie, že?!

Následovalo pozorování slunce nad billabongem ( jinak též jezírkem nebo „klidnou vodu“) během výletu do NP Kakadu. Náš průvodce Brad vyslal celou skupinku k billabongu s radou odkud přesně máme ten zázrak sledovat a dobře si vědom toho, kolik je tam při západu slunce moskytů, zůstal v dostatečné vzdálenosti od vodní hladiny. Naštěstí jsme byly připraveny a speciální tropický repelent na ty potvory, které ještě ke všemu přenášejí nemoc zvanou říční horečka, zabral. Západ by to byl jako nad každým větším jihočeským rybníkem nebýt krokodýla, který ho připlaval sledovat s námi. Jenže u krokodýla nikdy nevíte jestli sleduje západ slunce, a nebo vás, jak se blížíte k vodní hladině ve snaze pořídit ten nejlepší (a možná poslední) snímek západu slunce ve vašem životě. Krokodýlova přítomnost tak tomuto západu slunce dodávala nečekaný přídech adrenalinu.

Kde je krokodýl?

Následující večer Brad opět vysílal celou skupinu sledovat západ slunce (to už bylo jasné, že vítá každou příležitost se nás na chvíli zbavitJ), tentokrát prý bude nádherně barvit skály kousek od kempu. Vzhledem k výše uvedenému seznamu pozorování západů slunce a celému dni pochodování v horkém počasí jsme s Věrkou daly přednost sprše. To Brada trochu rozčarovalo, jak si to prý můžeme nechat ujít. Jelikož jsme ho celé tři dny viděly v jednom tričku, je jasné, že naše životní priority se v určitých bodech rozcházelyJ A ačkoli jsme se snažily zkrátit sprchu a stihnout oboje, nezdařilo se, a tentokrát zapadlo slunce bez naší asistence.

5 min poté

Po dlouhém přemýšlení jsem dala dohromady čtyři možné příčiny záliby obyvatel Severního teritoria v pozorování západu slunce:

1. Dostatek ideálních ploch k zrcadlení paprsků zapadajícího slunce. Uluru jako na nejlepší na světě.
2. Nedostatek jiného kulturního vyžití.
3. Dostatečně široký a prázdný obzor bez rušivých elementů.
4. Příležitost otevřít lahev něčeho dobrého opakující se každý den.

Patrně bude na každém kousek pravdy. Každopádně proč ne, pohled to byl vždycky krásný.

PS. A je to nakažlivé. Po návratu z Bali, kde jsem sepsala tento lehce ironický článek, jsem přistihla sama sebe jak sleduji svůj poslední západ slunce v Severnám teritoriu, zcela dobrovolně a s nečekaným dojetím:-)

ON THE ROAD

Trochu otřepané, ale lepší titulek bych pro tento článeček hledala těžko. Myslím, že nápad na půjčení auta byl na celém to našem výletu ten nejlepšíJ Díky Věrčinému zvídavému dotazu a díky k tomu, že jsme na slečnu v půjčovně v Ayers Rock resortu musely čekat, jsme se nakonec bez navýšení ceny dostaly i k vytouženému terénnímu vozu (v salónní úpravě na opravdový terén by to nebylo), se kterým jsme se mohly pustit na nezpevněné cesty.

Půjčovny se o své vozy bojí, takže, i když je většina nezpevněných cest za sucha průjezdná i s běžnými vozy, půjčovna vás tam pustí jen 4WD. Zároveň vám zakáže řídit potmě mimo města a resorty, aby eliminovala možnost srážky s klokanem nebo jinou divou zvěří. Protože na nehody při porušení výpůjčních podmínek se nevztahuje pojištění (ani to co si sjednáte individuálně), vřele doporučuji je respektovat. A ještě jedna poznámka, pokud myslíte, že se pokud projedete vozem po nezpevněné cestě a nikdo nic nepozná (jako ostravská rodinka, se kterou jsme se dali do řeči v Alice Springs), tak věřte, že pozná. Oranžový prach, který pokryje auto a dostane se do každé škvírky, nenechá pracovníka půjčovny v cílové destinaci na pochybách, kdeže jste se to proháněli.

My jsme první úsek do resortu u Kings Canyonu absolvovaly po klasických silnicích s dokonalým asfaltem. Nebylo to tedy to správné dobrodružství, ale za to škola ve vzdálenostech, se kterými je třeba v centrální Austrálii počítat. 350 km do prvního města, 180 km k další benzínové pumpě… Ovšem má to i jisté výhody, hlavně pro navigátora. První den jsme jely cca 200 km rovně (a když myslím rovně, tak většinu času opravdu rovně) a pak se daly na první křižovatce doprava, ujely další cca 150 km a byly na místě.

Věrka tak měla spoustu času sledovat krajinu, takže hlásila zpozorování velbloudů, klokana a prý i psa dinga, ale v tomto případě existují jisté pochybnosti. Jednoduchost navigace je také příčinou toho, že na ukazatele směru narazíte vždy jen na křižovatce. Ne, že by se člověk bál, že se ztratí, ale sem tam nějaká ta informace o tom, kolik vám ještě zbývá do cíle, by se šikla.

Nejčastější značkou, kterou tak budete všude v poušti míjet není ikonický klokan, ale upozornění na zátopovou oblast. Ne, opravdu to  není vtip, i když uprostřed dry season, kdy jsme tam byly my, by se tak opravdu mohlo zdát. Ovšem, když pak v poušti zaprší, valí se všude potoky vody (jejich sílu ukazovala vyschlá koryta) a cesty jsou i několik dnů neprůjezdné.

Pro řidiče je řízení středem Austrálie trochu nuda. Trochu dost. Auto mělo automatickou převodovku (tedy ne, že bych musela po cestě nějak často řadit), takže moje jediná starost byla neusnout. Příběhy o řidičích, kteří tragicky havarují na úplně rovných cestách, nejsou bohužel jen součástí místního koloritu, ale smutnou skutečností. Jízda po silnici, která končí v bodě nekonečna, je svým způsobem vyčerpávající. Provoz skoro žádný, okolní scenérie stále stejná. Sice to není poušť, afrického ražení, vlastně je tam všude překvapivě dost trávy a keřů, ale přesto je to velmi monotónní. Z tohoto důvodu se doporučuje dělat pravidelné přestávky a taky svítit (unavený protijedoucí řidič si vás spíše všimne), ačkoliv to v Austrálii není povinné.

Poslechnuvši výzvy dělat zastávky, jsem zastavila v Curtin Springs. Tohle místo bylo jedním slovem neuvěřitelné. Benzínová pumpa na prašném prostranství, plechové budky se záchody a obchod s nabídkou všeho možného uprostřed ničeho. Kolorit celého místa ještě korunoval ochočený emu procházející se mezi stojany benzínové pumpy. Curtin Springs je vlastně dobytkářská stanice, ale mimo období shánění dobytka se tu o život starají jen okolo jedoucí řidiči. Tomuhle já říkám outback. V obchodě, kde obsluhující slečna právě vymetala ven nánosy všudy přítomného prachu, jsme si daly kafe. Překvapivě dobré na to, že bylo z velké várnice. Mléko jsme si každá nalily podle chuti z předložené krabiceJ Byla jsem vším tak konsternována, že jsem si ani nevyfotila rázovitý interiér, což mě dodatečně dost mrzí.

Po prvním dnu jsem musela konstatovat, že auto máme sice krásné, ale dost hladové, takže při průměrné rychlosti 120km/hod a vzdálenosti 350 km spapalo skoro celou nádrž. Benzín stojí v Austrálii tolik co u nás, takže je na místní poměry opravdu levný.  Což ovšem neplatí pro odlehlá místa, jako je Kings Canyon. Tento fakt tak trochu ochladil moje nadšení pro tento vůz, a tak se ještě dlouho zůstanu věrná Piškotovi.

Po noci v resortu, kde za sebou do umýváren zavíráte mříž, aby divočina zůstala venku, jsme mohly vyrazit na tu správnou australskou silnici.

Pro nás se jí stala Mereenie Loop Track. Cesta, která míří z Kings Canyonu, na sever k pohoří MacDonald Ranges. Cesta vede přes aboriginskou zemi, takže pro vjezd na ní je třeba zakoupit povolení. Na cestě by se nemělo zastavovat a jako neaboriginec z ní rozhodně nesmíte odbočovat. 

Jízda po nezpevněných cestách má svá pravidla. Mě chvíli trvalo, než jsem na ně přišla. Nemá cenu jet příliš pomalu. Cesta je preparovaná tak, že její povrch připomíná manšestr, a čím pomaleji jedete, tím více vibruje celé auto, a s ním samozřejmě i vy. Když jsem zjistila, že všichni okolo mě jezdí rychleji, šlápla jsem na plyn a ono to pomohlo. Standardní cestovní rychlost je tak 80km/hod.  Občas, když se cesta rozšířila a povrch byl pevný, mohly jsme si to šupajdit jako po běžné silnici. Nebylo nutné držet se vlevo, pokud je dobrá viditelnost, každý jede tam, kde je stav cesty nejlepší. Dostatečný rozestup od před námi jedoucího auta byl nutností, jinak jsme jen polykaly jeho prach. Při míjení protijedoucích aut jsem musela hodně zpomalovat, protože chvíli nebylo vidět nic než rudý oblak všude kolem. A poslední osobně odzkoušený poznatek, pokud je na cestě značka oznamující nějakou komplikaci, prudkou zatáčku, zúžení nebo kameny, není tam pro legraci. I velké těžké auto po vjetí do písku pěkně plaveJ

Cestou jsme potkaly hodně opravdových 4WD. Obrovských aut, která by toho našeho broučka slupla na počkání. Poměrně velká skupina lidí v Austrálii má cestování vozy 4WD jako koníčka. Často mají zapřáhnuté speciální caravany, které zvládnou jízdu cestou necestou nebo na střeše nástavce na spaní a tráví takto dovolenou. Pravdou je, že právě okolí Alice Springs nabízí spoustu opravdových tracků pro terénní vozy. Jak jsem se dočetla, na takou cestu s sebou musíte mít satelitní rádio (nikde na dvoudenní cestě Uluru  - KIngs Canyon – Alice Springs nebyl ani sebemenší náznak mobilního signálu), vyprošťovací pásy do písku, zásoby vody a pohonných hmot na několik dní a kdovíco ještě. Zatímco pro nás byla Mereenie Loop Track vrcholem dobrodružství, pro tyhle lidi jen nudný úsek na cestě za opravdovým adrenalinem.

Mě osobně Merenie Loop Track nadchla a přispěla k tomu, že propadla kouzlu australského Severního teritoria. Nekonečný obzor, obrovský prostor všude kolem, modré nebe, rudá oblaka prachu za vámi a před vámi cesta stejné barvy. Krása, kterou nedokážu popsat slovy. Tohle si člověk musí zažít.

Zbytek cesty už byl zase po běžné vozovce, ale tento drobný nedostatek vynahrazovala okolní krajina. Cesta kolem pásu pohoří West MacDonald Ranges nabízí dechberoucí scenérie a cestou je možné udělat několik zajímavých zastávek na vycházky po samotném národním parku.  My jsme si takto vyšláply do Ormiston George. Dokonce jsme si myslely, že jsme viděly dinga (tentokrát i já). Jenže já se nedávno dočetla, že dingové nevyjí, a pokud ano, tak to není dingo, ale zdivočený pes nebo jeho kříženec s dingem. A ten náš „dingo“ vyl tedy hrůzostrašně.

Auto jsme měly vracet až následující den ráno, takže zbývalo najít v Alice Springs cestu do hostelu. Navigátorka ukolébaná předchozími dny bez práce trochu zaspala a nevšimla si, že už jsme za řekou, což rozhodně být nemáme. Budiž jí omluvou, že v Tood river není většinu roku voda a my ji projely silnicí, která vede po dně řeky. Což přiznávám, může být trochu matoucíJ

V Alice Spings skončilo naše putování večeří ve společnosti dvou pohledných Angličanů (ani tohle není vtipJ), kteří si, hlupáci, zaplatili na cestu k Uluru placenou exkurzi. Na tenhle výlet není průvodce opravdu potřeba a myslím, že si ho opravdu více užijete sami za sebe on the road, rudým středem Austrálie.

VELBLOUDÁŘSKÝM VLAKEM

Správný cestovatel musí absolvovat alespoň část cesty po Austrálii vlakem, aby paleta jeho zážitků byla kompletní. Příměstské vlaky se pochopitelně nepočítají, takže se zbývají čtyři dálkové spoje.

Podrobněji o australských železničních trasách pod tímto odkazem:

Great Southern Rail

Jelikož jsme s Věrkou usilovaly o to býti těmi správnými cestovatelkami, byla cesta vlakem i na našem itineráři. Z důvodu celkového směřování našeho putování jsme zvolily možná nejikoničtější z australských vlaků The Ghan na trase Alice Springs  - Darwin. A měly jsme i štěstí, že se nám hodil jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy vlak do Alice Springs přijíždí.

Fakta úvodem

• Vlak je pojmenován na počest afgánských velbloudářů, kteří v pionýrských dobách výrazně přispěli se svými velbloudími karavanami k osídlení kontinentu. A samozřejmě i ke stavbě železničních tratí.

• Cestu Ghanem a vlastně všemi vlaky dlouho komplikovalo, že každý Australský stát měl jiný rozchod kolejí. Dalším problém na trati Ghanu bylo položení kolejí v záplavových oblastech, Vlaky tak po každém větším dešti nabíraly nezanedbatelné zpoždění v řádu dnů. Postupně se všechny komplikace podařilo vyřešit. Dnešní podobu však získala trať překvapivě pozdě, až v roce 2004, kdy byla prodloužena do Darwinu (Darwinští za to hodně lobovali v rámci podpory cestovního ruchu).
• Vlak urazí 2.979 km a potřebuje k tomu 48 hodin.
• Průměrná rychlost vlaku je 85km/hod (maximální pak 115 km/hod), což vysvětluje délku jízdy.
• Délka celé soupravy včetně obou lokomotiv je 710 metrů, což už je slušná po nástupišti procházka zvláště, když cestujete v předposledním vagónu.

• Vlak má 3 třídy, které jsou řazeny v pořadí Platinum, Gold, Red. Jak vypadají lepší třídy, vám neřeknu, protože vstupní dveře do světa luxusu byly zamčené (ještě abychom jim tam nakukovaliJ. Železniční magazín v kapse mého sedadla se chlubil, že Platinum třída vyhrála celosvětovou soutěž o nejlepší železniční cestu. Z toho soudím, že rozdíl mezi naší Red třídou a třídou Platinum bude propastný.

Kdo s vámi pojede

V Austrálii se v zásadě necestuje vlakem za účelem přesunu z bodu A do bodu B. Na to je to moc drahé a pomalé ve srovnání s vnitrostátními lety. To jasně vymezuje kategorie spolucestujících, které ve vlaku potkáte. Důchodce (v nejlevnější třídě hlavně zahraniční, ti tuzemští mají na to připlatit si za pohodlí) – mají dost času a výlet vlakem je pro ně zpestřením při cestování. Samozřejmě další baťůžkáře, kteří hledají netradiční zážitky a snaží se vstřebat do sebe trochu toho pionýrského mýtu, který cestu vlakem obklopuje. A pak sem tam nějakou tu evropskou rodinu s dětmi a smyslem pro dobrodružství.

Pár praktických rad na cestu

• Zavazadla před nástupem do vlaku odbavíte stejně jako při nástupu do letadla (ovšem bez bezpečnostní kontroly), příruční zavazadlo nemá příliš limitovanou velikost, takže se můžete na tu dlouhou cestu náležitě vybavit.
• Vlak dělá dlouhé zastávky v Alice Spings a Katherine. Rovnou ve vlaku si můžete koupit na dobu zastávky nějaký výlet nebo alespoň transfer do města. My takto viděly soutěsku Katherine George a měly možnost absolvovat výšlap na vyhlídku.

• Káva, čaj i alkohol stojí v jídelním voze, to co v každé hospodě ve větším městě, není třeba tedy litovat, že stejně jako téměř všude jinde v Austrálii si ve vlaku nesmíte otevřít vlastní lahev.

• Sedadla jsou pohodlná a široká, místa na nohy více než dostatek.
• V noci je ve vagonu hrozná zima, klimatizace stále běží, takže mikina nestačí, lepší deka nebo spacák.
• Ve vagónu jsou dvě sprchy a dvě toalety (nemusím podotýkat, že čisté) a kohoutek s pitnou vodou.

Pokud bych ještě někdy chtěla po Austrálii cestovat vlakem, vybrala bych si trasu, která jede převážně přes den. Těch pár hodin rozhodně stálo za to. Ovšem na noční přesuny, dávám příště přednost letadluJ Každopádně pokud na to máte čas, svezte se v Austrálii vlakem alespoň kousek (na místní měřítka:-)), je to prostě jiné cestování než jste dosud vyzkoušeli.

JAK JSEM VIDĚLA ULURU

Moje předsevzetí nedělat z blogu cestovní deníček vzalo za své prakticky ihned po té, co jsem sedla na sydneyské Central station do vlaku směrem na letiště. Upřímně, už se mi dlouho nestalo, že bych 6 měsíců nevytáhla paty z jediného místa (i když tak krásného jako Sydney), takže to možná za nějakou tu zmínku stojí.

Ovšem nemám sílu ani chuť sepisovat den pro dni, takže se, milí čtenáři, můžete těšit spíše útržkovité zážitky a ještě sepisované se slušným časovým odstupemJ.
S oblibou tvrdím, že jsem přijela do Austrálie, abych viděla Uluru. Tak samozřejmě úplně pravda to není, protože to bych si mohla ušetřit ty 4 měsíce u piva. Ovšem kdybyste se mě ptali na to, co tady bezpodmínečně musím vidět, tahle „skála“ by byla vždy na prvním místě. Ani nevím, kde se ta fascinace historicky vzala, ale Uluru pro mě bylo vždycky symbolem Austrálie.

Nejdříve trocha faktů. Uluru je domorodý název pro skalní monument dlouho známý jako Ayers Rock. V posledních letech se, v rámci celkové snahy o korektnost ve vztahu k původním obyvatelům, opět používá domorodý název.

• Výška 348 metrů, ale pod zemí je ukryto dalších 5 km !
• Délka 3,6 km
• Šířka 2,4 km
• Geologické stáří 600 mil let

Z geologického hlediska je skála sediment, zvláště odolný pozůstatek původního mořského dna, který přetrval věky, zatímco vše ostatní se rozpadlo v prach a zmizelo v okolní poušti. Ovšem daleko zajímavější je význam Uluru v aboriginské kultuře. Takovýto div uprostřed NIČEHO nemohl zůstat nepovšimnut. Uluru je posvátným místem, ke kterému se váže mnoho legend z Mýtu Snění (velice zjednodušeně – Mýtus Snění vysvětluje vznik a fungování všeho na zemi, kde se vzaly skály, voda, hvězdy, proč se zvířata chovají tak a ne jinak,…a tradičně byl předáván ústní formou). Dnes jsou turisté vyzýváni, aby nešplhali na skálu (ovšem, pro mě trochu nepochopitelně, zakázáno to není), protože pro Aborigince je to součást iniciačního obřadu přerodu chlapců v muže. Dále se po vás chce, abyste respektovali zákaz fotografování skály z určitých stran, jelikož některé výjevy mohou být vykládány pouze na původním místě. Nemohu tvrdit, že by všichni dodržovali přání původních obyvatel, ale my jsme to s Věrkou pojaly zodpovědně a s patřičným respektem.

Aktuálně je Uluru v majetku původních obyvatel z kmene Anagů, kterým byl vrácen v roce 1985 po nemalých politických tahanicích. Ve stejném roce byla skála zapsána i na seznam UNESCO.  Původní obyvatelé následně skálu pronajali zpět federální vládě a dnes spravují Národní park Uluru – Kata Tjuta společně.

A jaká tedy ta skále je?

• Majestátní a fascinující.
• Překvapivá, patrně není nikdo, kdo by v životě neviděl nějakou fotografii Uluru. Já sama jich viděla už před příjezdem do Austrálie spousty a co teprve na pohledech v Sydney. Ale stejně první pohled na skutečnou skálu mě dostal. Sice nehraje tak sytě oranžovými tóny, jak se vám na pohledech snaží vnutit, ale jinak je ve všech ohledech krásnější a zajímavější než dokáže jakákoliv fotografie vystihnout.
• Obrovská, už první pohled z letadla spolehlivě přitáhne vaši pozornost.
• Naprosto nečekaná uprostřed toho prázdna kolem. Pravda, že my jsme přiletěly letadlem a tak nám teprve postupně docházely rozměry okolní krajiny. Pokud by člověk absolvoval cestu ze Sydney autem, patrně by rychleji dokázal vstřebat informace o stovkách a tisících kilometrech prázdna kolem.
• Magická a oplývající zvláštní silou. Přistihla jsem se, že od ní nemůžu odrhnout oči a všude na obzoru ji podvědomě hledám. Mohla jsem se na ni dívat dlouhé minuty, ze všech možných úhlů, stále stejně lapena.
• Ač v obležení turistů, stále důstojná. Turistický ruch se koncentruje 30 km daleko v obrovském resortu Ayers Rock, ale kolem samotné Uluru jsme často kráčely úplně samy.

A co je nejdůležitější, je jen na vás jakou ji uvidíte. Četla jsem postřehy mnoha lidí, kteří Uluru navštívili a každý si odnáší jiné dojmy. Se všemi souhlasím, tedy až na ty co přirovnávali Uluru k Řípu a tvrdili, že se její význam zveličuje. Ve vší úctě k Praotci Čechovi, tohle není Říp a pohled na Uluru panující uprostřed pouště se těžko nechá přirovnat k čemukoliv na světě natož k hroudě uprostřed Polabské roviny. I kdyby ta hrouda byla pro Čechy posvátnáJ

Pokud tedy někdo v budoucnu bude váhat, zda na cestě přes Austrálii Uluru nevynechat, protože je to přece jen zajížďka (pár tisíc kilometrů), rozhodně to nedělejte. Tenhle kus kamene za to stojí.