REALITNÍ VÁŠEŇ

Malá vsuvka z jiného soudku, nebojte, pokračování mé pracovní story bude.

Ale už dlouho se chystám zmínit vášeň obyvatel Sydney pro reality. Zniňuje to dokonce můj turistický průvodce a množství realitních kanceláří, Tlusté realitní přílohy novin a poutavé vývěsní štíty před realitami na prodej nebo k pronájmu to jen potvrzují.

Vyfotila jsem pro vás (omlouvám se, ale scaner tu opravdu nemáme) realitní přílohy místního plátku - je to moje oblíbené sobotní čtení a naše hra s Luckou. Tak kam se z téhle špinavé hlučné baťůžkářské díry odstěhujeme:-)



V sobotu jsou v Manly Daily realitní přílohy hned dvě, ve středu jen jedna

A stěhujeme se SEM:-)

Pokud by někoho zajímaly ceny, tak je to drahé:-) Jak jinak tady v Austrálii. Ale je to drahé i pro místní a to tak, že se často sharují i velmi luxusní nemovitosti, aby si jejich majitelé vidělali na splátky.
"Beach front" pak zvedá ceny nemovitostí do závratných výšin. Prodeji ale pomůže i to pokud alespoň z jednoho vašeho okna je vidět kousíček moře.

Část mého příbuzenstva, která ráda navštěvuje vzorové domy by tu byla v sedmém nebi. Každou středu je v novinách obsáhlý seznam nemovitostí, které budou o víkendu otevřené k návštěvě a časy, kdy je tam možné se podívat. Stačí vyrazit.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Je čase vyslyšet hlasy všech, kteří volají po pravdivých a nepřikrášlených informacích ze zdejšího života. Ne, že by předchozí příspěvky byly smyšlené, ale jak se ukázalo, většina mých čtenářů touží po informacích jdoucích na dřeňJ Přátelé je to tady, doufám, že jste připraveni na příděl australské reality. Samozřejmě nelze generalizovat tohle je můj pohled na věc. Kdo mě zná, ví, že jsem založením realista (někteří, třeba ti co se mnou poslední dobou bydlíJ, by řekli pesimista, ale zase tak strašné to nebude) se silnými sklony k sarkasmu.

Pokud bych měla napsat, čemu jsem věnovala většinu svých myšlenek, činů a nějakou tu slzu, či více, za poslední měsíc a půl bude to jednoznačně práce, tedy přesněji jejímu hledání. Práce je totiž pro nás, běžné smrtelníky otázkou bytí a nebytí pod australským sluncem. Bez práce nejsou koláče (ty vem čert), ale bohužel ani bydlení a pravidelný příděl toustového chleba, špaget a levného vína (ne, bez toho to opravdu nejde). Takže pracovat/ nepracovat = být/ nebýt v Austrálii.

Malá didaktická vložka, znáte Maslowovu pyramidu? Je to oblíbený obrázek všech možných školitelů všeho možného. Nikdy bych nevěřila, jak je možné se rychle dostat ze špice dolů a místo ptákovin typu SDC (AV čtenáři vědí, ostatní můžou být rádi, že netuší, o co se jednáJ) řešit to, za co se bude příští týden jíst. No, nevím co je lepší, ale rozhodně to je změna.

Po 2 měsících (výročí máme v neděli – koupíme lepší víno) si troufám zhodnotit, co by měl člověk udělat navíc, co by měl udělat jinak, a s čím nehne, ani kdyby se na hlavu stavěl.

Co jsem měla udělat a neudělala

1)    Udělat si v Praze baristický kurz! To znamená hlavně se naučit dokonale šlehat mléčnou pěnu. Jestli byla na Manly volná místa, tak na baristu, jestli je někoho na pracovním trhu nedostatek, tak dobrých baristů, a jestli si Australané na něco potrpí, tak je to na dobré kafe (myslím, že zdejší kávová kultura si zaslouží samostatný článek). A to, že neumím šlehat mléčnou pěnu, se vždy odhalilo opravdu snadno.

Co jsem měla udělat jinak

1)    Přiletět do Sydney v jinou dobu. Začátek roku, je špatná, špatná doba. Je plná sezóna a v sezóně se nikdo nenabírá. Všechny místa obsadili studenti a baťůžkáři, kteří se v sezóně rozhodně nikam nepohnou. V agentuře nám sice pan majitel řekl, že to bude s prací těžší, ale to bylo hezky zaobaleně řečeno, že vlastně nebude žádná. Takže dorazit v dostatečném předstihu na podzim (lepší kvůli počasí) nebo koncem února, kdy se hodně baťůžkářů pohne na sever za teplem.

2)    Vybrat si školu a bydlení spíše v City. Manly je pěkné, ale je to plážová oblast. Což je fajn, pokud jste brazilský student a váš otec vlastní 1/6 finanční skupiny Allianz (i takovou spolužačku jsem měla) Dobře, možná stačí menší dobytkářská farma. Pak vás práce nemusí zajímat a využijete toho, že máte školu přímo na pláži. Jinak je na Manly hrozný přetlak na každé místo čeká spousta studentů a baťůžkářů. Ti mají neomezené pracovní povolení a často AJ jako mateřský jazyk, což ve rvačce o nějaké to místo dost zvýhodňuje.

3)    Pořádně si připravit CV na všechny možné pozice, o které jsem měla v úmyslu ucházet se už doma. V současné době mám zpracované CV na:

-       Servírku

-       Servírku v cateringové agentuře

-       Uklízečku komerčních prostor

-       Uklízečku domácností

-       „Kičen hanďáka“ - jak se tu mezi Čechy  pěkně říká

-       Hlídačku dětí

-    Pokladní v supermarketu

 

Jenže než jsem vychytala všechny omyly a zbytečné informace (rozuměj, ty pravdivé), posílala jsem CV, která neměla šanci na úspěch.

4)    Lhát, tedy víc lhát než nám poradili v agentuře, a hned od začátku (viz bod 3). Já se svou, pro Austrálii, naprosto nepoužitelnou praxí jsem musela zapojit imaginaci opravdu naplno. Dospěla jsem do stádia, kdy jedinými pravdivými udaji v mých CV jsou mé jméno a kontaktní údaje. To není ke chlubení, to je smutný fakt. Ovšem, pozor, lhát v CV se může jen v Austrálii, v Čechách máme schopné personalistky, které na to, že lžete, spolehlivě přijdou. A pokud tam teď žádné nejsou, tak jsou asi tady, ale to není na pořád!

5)    Začít hledat hned, tak do týdne od příjezdu. Není na co čekat.

6)    Zapomenout na falešný ostych a začít rovnou obcházet podniky se CV a nabízet se tam. Posílání CV na inzeráty je spíše doplněk, většina lidí si takhle práci nesežene (i když se mnou bydlí výjimka potvrzující pravidloJ). Vykašlat se na to, co je zvykem u nás. Tady je běžné přijít do podniku a dožadovat se manažera, nutit mu své CV a hlavně se tam každý týden stavit optat se, jak to vypadá. Musím, říct, že tohle byla zatím největší škola, jaké se mi tady dostalo. Ono by to bylo těžké v češtině, natož v angličtině. A opravdu na to nejsem ta správná povaha, ale člověk dokáže neuvěřitelné věci, když prostě musí.

7)    Sehnat kontakty na všechny možné známé známých a známých známých, kteří jsou v Austrálii a zkusit je kontaktovat už před odjezdem. Já jsem se tomu dlouho bránila, hlavně nikoho neobtěžovat…Nakonec jsem pár lidí oslovila (tady patří dík Zuzce, která se ukázala jako nejlepší rozhazovačka sítí) až nějakou dobu po příjezdu a byla to všechno velmi příjemná setkání. Ze kterých vzešlo dost užitečných rad, kontakt na možnou práci a taky nějaký ten drink, káva a lahev dobrého vína.

Co nezměním, ani kdybych se na hlavu stavěla

1)    Je mi, kolik mi je, tzn. že na studentsko – baťůžkářském pracovním trhu patřím k těm nejstarším. Někteří zaměstnavatelé v tom vidí problém, u nás se tomu říká diskriminace.

2)    Nejsem australský rezident. Těžko si u nás představit inzerát typu: „Pozice pouze pro ženu, australský rezident podmínkou.“  

3)    Nejsem Číňanka, Korejka…viz předchozí bod.

4)    Vypadám, jak vypadám, tzn. dobřeJ, ale každý má samozřejmě jinou představu o vizuální podobě svého personálu.

A příště si povíme o tom, co jsem zatím dělala za práce a jak někteří místní zaměstnavatelé zdatně využívají přetlaku na pracovním trhu. Další příděl reálného života již brzy na vašem oblíbeném bloguJ.