Je čase vyslyšet hlasy všech, kteří volají po pravdivých
a nepřikrášlených informacích ze zdejšího života. Ne, že by předchozí příspěvky
byly smyšlené, ale jak se ukázalo, většina mých čtenářů touží po informacích
jdoucích na dřeňJ Přátelé
je to tady, doufám, že jste připraveni na příděl australské reality. Samozřejmě
nelze generalizovat tohle je můj pohled na věc. Kdo mě zná, ví, že jsem
založením realista (někteří, třeba ti co
se mnou poslední dobou bydlíJ,
by řekli pesimista, ale zase tak strašné to nebude) se
silnými sklony k sarkasmu.
Pokud bych měla napsat, čemu jsem věnovala většinu svých
myšlenek, činů a nějakou tu slzu, či více, za poslední měsíc a půl bude to
jednoznačně práce, tedy přesněji jejímu hledání. Práce je totiž pro nás, běžné
smrtelníky otázkou bytí a nebytí pod australským sluncem. Bez práce nejsou
koláče (ty vem čert), ale bohužel ani
bydlení a pravidelný příděl toustového chleba, špaget a levného vína (ne, bez toho to opravdu nejde). Takže
pracovat/ nepracovat = být/ nebýt v Austrálii.
Malá didaktická vložka, znáte Maslowovu pyramidu? Je to
oblíbený obrázek všech možných školitelů všeho možného. Nikdy bych nevěřila,
jak je možné se rychle dostat ze špice dolů a místo ptákovin typu SDC (AV
čtenáři vědí, ostatní můžou být rádi, že netuší, o co se jednáJ) řešit to, za co se bude příští týden jíst. No, nevím co je lepší, ale rozhodně to je změna.
Po 2 měsících (výročí
máme v neděli – koupíme lepší víno) si troufám zhodnotit, co by měl
člověk udělat navíc, co by měl udělat jinak, a s čím nehne, ani kdyby se
na hlavu stavěl.
Co
jsem měla udělat a neudělala
1) Udělat
si v Praze baristický kurz! To znamená hlavně se naučit dokonale šlehat
mléčnou pěnu. Jestli byla na Manly volná místa, tak na baristu, jestli je
někoho na pracovním trhu nedostatek, tak dobrých baristů, a jestli si
Australané na něco potrpí, tak je to na dobré kafe (myslím, že zdejší kávová kultura si zaslouží samostatný článek). A
to, že neumím šlehat mléčnou pěnu, se vždy odhalilo opravdu snadno.
Co jsem
měla udělat jinak
1) Přiletět
do Sydney v jinou dobu. Začátek roku, je špatná, špatná doba. Je plná
sezóna a v sezóně se nikdo nenabírá. Všechny místa obsadili studenti a
baťůžkáři, kteří se v sezóně rozhodně nikam nepohnou. V agentuře nám
sice pan majitel řekl, že to bude s prací těžší, ale to bylo hezky zaobaleně
řečeno, že vlastně nebude žádná. Takže dorazit v dostatečném předstihu na
podzim (lepší kvůli počasí) nebo
koncem února, kdy se hodně baťůžkářů pohne na sever za teplem.
2) Vybrat
si školu a bydlení spíše v City. Manly je pěkné, ale je to plážová oblast.
Což je fajn, pokud jste brazilský student a váš otec vlastní 1/6 finanční
skupiny Allianz (i takovou spolužačku
jsem měla) Dobře, možná stačí menší dobytkářská farma. Pak vás práce nemusí
zajímat a využijete toho, že máte školu přímo na pláži. Jinak je na Manly
hrozný přetlak na každé místo čeká spousta studentů a baťůžkářů. Ti mají neomezené
pracovní povolení a často AJ jako mateřský jazyk, což ve rvačce o nějaké to
místo dost zvýhodňuje.
3) Pořádně
si připravit CV na všechny možné pozice, o které jsem měla v úmyslu ucházet
se už doma. V současné době mám zpracované CV na:
- Servírku
- Servírku
v cateringové agentuře
- Uklízečku
komerčních prostor
- Uklízečku
domácností
- „Kičen
hanďáka“ - jak se tu mezi Čechy pěkně říká
- Hlídačku
dětí
- Pokladní v supermarketu
Jenže
než jsem vychytala všechny omyly a zbytečné informace (rozuměj, ty pravdivé), posílala jsem CV, která neměla šanci na
úspěch.
4) Lhát,
tedy víc lhát než nám poradili v agentuře, a hned od začátku (viz bod 3).
Já se svou, pro Austrálii, naprosto nepoužitelnou praxí jsem musela zapojit
imaginaci opravdu naplno. Dospěla jsem do stádia, kdy jedinými pravdivými udaji v mých CV jsou mé jméno a kontaktní údaje. To není ke chlubení, to je smutný fakt. Ovšem, pozor, lhát v CV se může jen v Austrálii,
v Čechách máme schopné personalistky, které na to, že lžete, spolehlivě
přijdou. A pokud tam teď žádné nejsou, tak jsou asi tady, ale to není na pořád!
5) Začít
hledat hned, tak do týdne od příjezdu. Není na co čekat.
6) Zapomenout
na falešný ostych a začít rovnou obcházet podniky se CV a nabízet se tam. Posílání
CV na inzeráty je spíše doplněk, většina lidí si takhle práci nesežene (i když se mnou bydlí výjimka potvrzující
pravidloJ).
Vykašlat se na to, co je zvykem u nás. Tady je běžné přijít do podniku a
dožadovat se manažera, nutit mu své CV a hlavně se tam každý týden stavit optat
se, jak to vypadá. Musím, říct, že tohle byla zatím největší škola, jaké se mi
tady dostalo. Ono by to bylo těžké v češtině, natož v angličtině. A
opravdu na to nejsem ta správná povaha, ale člověk dokáže neuvěřitelné věci,
když prostě musí.
7) Sehnat
kontakty na všechny možné známé známých a známých známých, kteří jsou v Austrálii
a zkusit je kontaktovat už před odjezdem. Já jsem se tomu dlouho bránila,
hlavně nikoho neobtěžovat…Nakonec jsem pár lidí oslovila (tady patří dík Zuzce, která se ukázala jako nejlepší rozhazovačka
sítí) až nějakou dobu po příjezdu a byla to všechno velmi příjemná setkání.
Ze kterých vzešlo dost užitečných rad, kontakt na možnou práci a taky nějaký
ten drink, káva a lahev dobrého vína.
Co
nezměním, ani kdybych se na hlavu stavěla
1) Je mi,
kolik mi je, tzn. že na studentsko – baťůžkářském pracovním trhu patřím k těm
nejstarším. Někteří zaměstnavatelé v tom vidí problém, u nás se tomu říká diskriminace.
2) Nejsem
australský rezident. Těžko si u nás představit inzerát typu: „Pozice pouze pro
ženu, australský rezident podmínkou.“
3) Nejsem
Číňanka, Korejka…viz předchozí bod.
4) Vypadám,
jak vypadám, tzn. dobřeJ,
ale každý má samozřejmě jinou představu o vizuální podobě svého personálu.
A příště si povíme o tom, co jsem zatím dělala za práce a
jak někteří místní zaměstnavatelé zdatně využívají přetlaku na pracovním trhu. Další
příděl reálného života již brzy na vašem oblíbeném bloguJ.