UŽ JSTE DNES VIDĚLI ZÁPAD SLUNCE?

Po návštěvě Severního teritoria jsme s Věrkou musely shodně konstatovat, že jeho obyvatelé mají společnou obsesi, a to pozorovat západy slunce. Během 6 měsíců v Sydney jsem si ničeho podobného u jeho obyvatel nevšimla.

Začalo to obligátním pozorováním západu slunce na Uluru. Na tom není nic překvapivého, protože západ slunce dokáže na skalním masivu Uluru vyčarovat neuvěřitelné barevné divadlo, a je tak jednou z hlavních turistických atrakcí v Severním teritoriu.  Podle možností vaší peněženky můžete zvolit prostý výlet na vyhlídkovou plošinu (ano na pozorování západu slunce jsou v okolí Uluru vyhrazena dvě speciální místa) nebo západ spojený s občerstvením různé kvality a množství. Klasikou pak je sklenka bublinek. Takže zatímco kolem nás létaly špunty, my jsme s Věrkou na sucho, ale se o to větším s napětím pozorovaly skálu. Bohužel bylo zataženo a tak ze slibovaného zázraku zbylo jen velmi málo. Uluru se na kratičkou chvíli zabarvila do růžova, pak slunce zmizelo za obzor a bylo po všem. Nezbývá než věřit obrázkům v turistických brožurkách.

Další pozorování západu slunce  - Kings Canyon resort. Opět speciální plošina v poušti kousek za resortem, opět se podávaly drinky (byly i bublinky). Atmosféra o mnoho komornější a hlavně bylo jasno. Skalní masiv Kings Canyonu se krásně barvil podle toho, jak šlo slunce k obzoru a ubývalo denního světla.

Následoval západ slunce v Darwinu. A ne ledajaký západ, ale západ slunce pozorovaný z Mindil beach během tradičního a vyhlášeného čtvrtečního Mindil marketu. Trh, který se koná pravidelně každý čtvrtek během dry season je společenskou událostí pro místní, a turistickou atrakcí v jednom. Prostranství u pláže se zaplní desítkami stánků se vším možným. Najdete tu krásné rukodělné výrobky, ale i pouťové kýče všeho druhu. Nejzajímavější je „jídelní ulička“, kde můžete ochutnat dobroty snad z celého světa. Co budete jíst je potřeba rozhodnout a zakoupit včas, tedy než začne zapadat slunce. Pak místní etiketa velí usadit se s vybraným pokrmem na pláž a sledovat, jak se slunce skutálí za obzor. Alkohol musíte přinést vlastní, protože pravidla pro jeho prodej mimo restaurační zařízení jsou v Severním teritoriu tak přísná (zahrnují například skenování dokladů totožnosti do pijáckého registru, kdykoliv si v bottle shopu koupíte lahev – diskuze nad ochranou osobních dat se nepřipouští), že by se žádnému stánkaři jeho prodej nevyplatil. Místní byli zásobeni, my si musely dát vodu. Místní byli vůbec připraveni se všemi těmi piknikovými dekami, židličkami a stolky. Jasná obloha je v období sucha zaručena, jen někdy bude slunce zapadat do kouřového oparu od požárů v buši. Samotný západ slunce za moře se samozřejmě nijak neliší od toho, který si vyfotili vaši příbuzní na loňské dovolené v Chorvatsku, ale Chorvatsko je Chorvatsko a Darwin je Austrálie, že?!

Následovalo pozorování slunce nad billabongem ( jinak též jezírkem nebo „klidnou vodu“) během výletu do NP Kakadu. Náš průvodce Brad vyslal celou skupinku k billabongu s radou odkud přesně máme ten zázrak sledovat a dobře si vědom toho, kolik je tam při západu slunce moskytů, zůstal v dostatečné vzdálenosti od vodní hladiny. Naštěstí jsme byly připraveny a speciální tropický repelent na ty potvory, které ještě ke všemu přenášejí nemoc zvanou říční horečka, zabral. Západ by to byl jako nad každým větším jihočeským rybníkem nebýt krokodýla, který ho připlaval sledovat s námi. Jenže u krokodýla nikdy nevíte jestli sleduje západ slunce, a nebo vás, jak se blížíte k vodní hladině ve snaze pořídit ten nejlepší (a možná poslední) snímek západu slunce ve vašem životě. Krokodýlova přítomnost tak tomuto západu slunce dodávala nečekaný přídech adrenalinu.

Kde je krokodýl?

Následující večer Brad opět vysílal celou skupinu sledovat západ slunce (to už bylo jasné, že vítá každou příležitost se nás na chvíli zbavitJ), tentokrát prý bude nádherně barvit skály kousek od kempu. Vzhledem k výše uvedenému seznamu pozorování západů slunce a celému dni pochodování v horkém počasí jsme s Věrkou daly přednost sprše. To Brada trochu rozčarovalo, jak si to prý můžeme nechat ujít. Jelikož jsme ho celé tři dny viděly v jednom tričku, je jasné, že naše životní priority se v určitých bodech rozcházelyJ A ačkoli jsme se snažily zkrátit sprchu a stihnout oboje, nezdařilo se, a tentokrát zapadlo slunce bez naší asistence.

5 min poté

Po dlouhém přemýšlení jsem dala dohromady čtyři možné příčiny záliby obyvatel Severního teritoria v pozorování západu slunce:

1. Dostatek ideálních ploch k zrcadlení paprsků zapadajícího slunce. Uluru jako na nejlepší na světě.
2. Nedostatek jiného kulturního vyžití.
3. Dostatečně široký a prázdný obzor bez rušivých elementů.
4. Příležitost otevřít lahev něčeho dobrého opakující se každý den.

Patrně bude na každém kousek pravdy. Každopádně proč ne, pohled to byl vždycky krásný.

PS. A je to nakažlivé. Po návratu z Bali, kde jsem sepsala tento lehce ironický článek, jsem přistihla sama sebe jak sleduji svůj poslední západ slunce v Severnám teritoriu, zcela dobrovolně a s nečekaným dojetím:-)

ON THE ROAD

Trochu otřepané, ale lepší titulek bych pro tento článeček hledala těžko. Myslím, že nápad na půjčení auta byl na celém to našem výletu ten nejlepšíJ Díky Věrčinému zvídavému dotazu a díky k tomu, že jsme na slečnu v půjčovně v Ayers Rock resortu musely čekat, jsme se nakonec bez navýšení ceny dostaly i k vytouženému terénnímu vozu (v salónní úpravě na opravdový terén by to nebylo), se kterým jsme se mohly pustit na nezpevněné cesty.

Půjčovny se o své vozy bojí, takže, i když je většina nezpevněných cest za sucha průjezdná i s běžnými vozy, půjčovna vás tam pustí jen 4WD. Zároveň vám zakáže řídit potmě mimo města a resorty, aby eliminovala možnost srážky s klokanem nebo jinou divou zvěří. Protože na nehody při porušení výpůjčních podmínek se nevztahuje pojištění (ani to co si sjednáte individuálně), vřele doporučuji je respektovat. A ještě jedna poznámka, pokud myslíte, že se pokud projedete vozem po nezpevněné cestě a nikdo nic nepozná (jako ostravská rodinka, se kterou jsme se dali do řeči v Alice Springs), tak věřte, že pozná. Oranžový prach, který pokryje auto a dostane se do každé škvírky, nenechá pracovníka půjčovny v cílové destinaci na pochybách, kdeže jste se to proháněli.

My jsme první úsek do resortu u Kings Canyonu absolvovaly po klasických silnicích s dokonalým asfaltem. Nebylo to tedy to správné dobrodružství, ale za to škola ve vzdálenostech, se kterými je třeba v centrální Austrálii počítat. 350 km do prvního města, 180 km k další benzínové pumpě… Ovšem má to i jisté výhody, hlavně pro navigátora. První den jsme jely cca 200 km rovně (a když myslím rovně, tak většinu času opravdu rovně) a pak se daly na první křižovatce doprava, ujely další cca 150 km a byly na místě.

Věrka tak měla spoustu času sledovat krajinu, takže hlásila zpozorování velbloudů, klokana a prý i psa dinga, ale v tomto případě existují jisté pochybnosti. Jednoduchost navigace je také příčinou toho, že na ukazatele směru narazíte vždy jen na křižovatce. Ne, že by se člověk bál, že se ztratí, ale sem tam nějaká ta informace o tom, kolik vám ještě zbývá do cíle, by se šikla.

Nejčastější značkou, kterou tak budete všude v poušti míjet není ikonický klokan, ale upozornění na zátopovou oblast. Ne, opravdu to  není vtip, i když uprostřed dry season, kdy jsme tam byly my, by se tak opravdu mohlo zdát. Ovšem, když pak v poušti zaprší, valí se všude potoky vody (jejich sílu ukazovala vyschlá koryta) a cesty jsou i několik dnů neprůjezdné.

Pro řidiče je řízení středem Austrálie trochu nuda. Trochu dost. Auto mělo automatickou převodovku (tedy ne, že bych musela po cestě nějak často řadit), takže moje jediná starost byla neusnout. Příběhy o řidičích, kteří tragicky havarují na úplně rovných cestách, nejsou bohužel jen součástí místního koloritu, ale smutnou skutečností. Jízda po silnici, která končí v bodě nekonečna, je svým způsobem vyčerpávající. Provoz skoro žádný, okolní scenérie stále stejná. Sice to není poušť, afrického ražení, vlastně je tam všude překvapivě dost trávy a keřů, ale přesto je to velmi monotónní. Z tohoto důvodu se doporučuje dělat pravidelné přestávky a taky svítit (unavený protijedoucí řidič si vás spíše všimne), ačkoliv to v Austrálii není povinné.

Poslechnuvši výzvy dělat zastávky, jsem zastavila v Curtin Springs. Tohle místo bylo jedním slovem neuvěřitelné. Benzínová pumpa na prašném prostranství, plechové budky se záchody a obchod s nabídkou všeho možného uprostřed ničeho. Kolorit celého místa ještě korunoval ochočený emu procházející se mezi stojany benzínové pumpy. Curtin Springs je vlastně dobytkářská stanice, ale mimo období shánění dobytka se tu o život starají jen okolo jedoucí řidiči. Tomuhle já říkám outback. V obchodě, kde obsluhující slečna právě vymetala ven nánosy všudy přítomného prachu, jsme si daly kafe. Překvapivě dobré na to, že bylo z velké várnice. Mléko jsme si každá nalily podle chuti z předložené krabiceJ Byla jsem vším tak konsternována, že jsem si ani nevyfotila rázovitý interiér, což mě dodatečně dost mrzí.

Po prvním dnu jsem musela konstatovat, že auto máme sice krásné, ale dost hladové, takže při průměrné rychlosti 120km/hod a vzdálenosti 350 km spapalo skoro celou nádrž. Benzín stojí v Austrálii tolik co u nás, takže je na místní poměry opravdu levný.  Což ovšem neplatí pro odlehlá místa, jako je Kings Canyon. Tento fakt tak trochu ochladil moje nadšení pro tento vůz, a tak se ještě dlouho zůstanu věrná Piškotovi.

Po noci v resortu, kde za sebou do umýváren zavíráte mříž, aby divočina zůstala venku, jsme mohly vyrazit na tu správnou australskou silnici.

Pro nás se jí stala Mereenie Loop Track. Cesta, která míří z Kings Canyonu, na sever k pohoří MacDonald Ranges. Cesta vede přes aboriginskou zemi, takže pro vjezd na ní je třeba zakoupit povolení. Na cestě by se nemělo zastavovat a jako neaboriginec z ní rozhodně nesmíte odbočovat. 

Jízda po nezpevněných cestách má svá pravidla. Mě chvíli trvalo, než jsem na ně přišla. Nemá cenu jet příliš pomalu. Cesta je preparovaná tak, že její povrch připomíná manšestr, a čím pomaleji jedete, tím více vibruje celé auto, a s ním samozřejmě i vy. Když jsem zjistila, že všichni okolo mě jezdí rychleji, šlápla jsem na plyn a ono to pomohlo. Standardní cestovní rychlost je tak 80km/hod.  Občas, když se cesta rozšířila a povrch byl pevný, mohly jsme si to šupajdit jako po běžné silnici. Nebylo nutné držet se vlevo, pokud je dobrá viditelnost, každý jede tam, kde je stav cesty nejlepší. Dostatečný rozestup od před námi jedoucího auta byl nutností, jinak jsme jen polykaly jeho prach. Při míjení protijedoucích aut jsem musela hodně zpomalovat, protože chvíli nebylo vidět nic než rudý oblak všude kolem. A poslední osobně odzkoušený poznatek, pokud je na cestě značka oznamující nějakou komplikaci, prudkou zatáčku, zúžení nebo kameny, není tam pro legraci. I velké těžké auto po vjetí do písku pěkně plaveJ

Cestou jsme potkaly hodně opravdových 4WD. Obrovských aut, která by toho našeho broučka slupla na počkání. Poměrně velká skupina lidí v Austrálii má cestování vozy 4WD jako koníčka. Často mají zapřáhnuté speciální caravany, které zvládnou jízdu cestou necestou nebo na střeše nástavce na spaní a tráví takto dovolenou. Pravdou je, že právě okolí Alice Springs nabízí spoustu opravdových tracků pro terénní vozy. Jak jsem se dočetla, na takou cestu s sebou musíte mít satelitní rádio (nikde na dvoudenní cestě Uluru  - KIngs Canyon – Alice Springs nebyl ani sebemenší náznak mobilního signálu), vyprošťovací pásy do písku, zásoby vody a pohonných hmot na několik dní a kdovíco ještě. Zatímco pro nás byla Mereenie Loop Track vrcholem dobrodružství, pro tyhle lidi jen nudný úsek na cestě za opravdovým adrenalinem.

Mě osobně Merenie Loop Track nadchla a přispěla k tomu, že propadla kouzlu australského Severního teritoria. Nekonečný obzor, obrovský prostor všude kolem, modré nebe, rudá oblaka prachu za vámi a před vámi cesta stejné barvy. Krása, kterou nedokážu popsat slovy. Tohle si člověk musí zažít.

Zbytek cesty už byl zase po běžné vozovce, ale tento drobný nedostatek vynahrazovala okolní krajina. Cesta kolem pásu pohoří West MacDonald Ranges nabízí dechberoucí scenérie a cestou je možné udělat několik zajímavých zastávek na vycházky po samotném národním parku.  My jsme si takto vyšláply do Ormiston George. Dokonce jsme si myslely, že jsme viděly dinga (tentokrát i já). Jenže já se nedávno dočetla, že dingové nevyjí, a pokud ano, tak to není dingo, ale zdivočený pes nebo jeho kříženec s dingem. A ten náš „dingo“ vyl tedy hrůzostrašně.

Auto jsme měly vracet až následující den ráno, takže zbývalo najít v Alice Springs cestu do hostelu. Navigátorka ukolébaná předchozími dny bez práce trochu zaspala a nevšimla si, že už jsme za řekou, což rozhodně být nemáme. Budiž jí omluvou, že v Tood river není většinu roku voda a my ji projely silnicí, která vede po dně řeky. Což přiznávám, může být trochu matoucíJ

V Alice Spings skončilo naše putování večeří ve společnosti dvou pohledných Angličanů (ani tohle není vtipJ), kteří si, hlupáci, zaplatili na cestu k Uluru placenou exkurzi. Na tenhle výlet není průvodce opravdu potřeba a myslím, že si ho opravdu více užijete sami za sebe on the road, rudým středem Austrálie.

VELBLOUDÁŘSKÝM VLAKEM

Správný cestovatel musí absolvovat alespoň část cesty po Austrálii vlakem, aby paleta jeho zážitků byla kompletní. Příměstské vlaky se pochopitelně nepočítají, takže se zbývají čtyři dálkové spoje.

Podrobněji o australských železničních trasách pod tímto odkazem:

Great Southern Rail

Jelikož jsme s Věrkou usilovaly o to býti těmi správnými cestovatelkami, byla cesta vlakem i na našem itineráři. Z důvodu celkového směřování našeho putování jsme zvolily možná nejikoničtější z australských vlaků The Ghan na trase Alice Springs  - Darwin. A měly jsme i štěstí, že se nám hodil jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy vlak do Alice Springs přijíždí.

Fakta úvodem

• Vlak je pojmenován na počest afgánských velbloudářů, kteří v pionýrských dobách výrazně přispěli se svými velbloudími karavanami k osídlení kontinentu. A samozřejmě i ke stavbě železničních tratí.

• Cestu Ghanem a vlastně všemi vlaky dlouho komplikovalo, že každý Australský stát měl jiný rozchod kolejí. Dalším problém na trati Ghanu bylo položení kolejí v záplavových oblastech, Vlaky tak po každém větším dešti nabíraly nezanedbatelné zpoždění v řádu dnů. Postupně se všechny komplikace podařilo vyřešit. Dnešní podobu však získala trať překvapivě pozdě, až v roce 2004, kdy byla prodloužena do Darwinu (Darwinští za to hodně lobovali v rámci podpory cestovního ruchu).
• Vlak urazí 2.979 km a potřebuje k tomu 48 hodin.
• Průměrná rychlost vlaku je 85km/hod (maximální pak 115 km/hod), což vysvětluje délku jízdy.
• Délka celé soupravy včetně obou lokomotiv je 710 metrů, což už je slušná po nástupišti procházka zvláště, když cestujete v předposledním vagónu.

• Vlak má 3 třídy, které jsou řazeny v pořadí Platinum, Gold, Red. Jak vypadají lepší třídy, vám neřeknu, protože vstupní dveře do světa luxusu byly zamčené (ještě abychom jim tam nakukovaliJ. Železniční magazín v kapse mého sedadla se chlubil, že Platinum třída vyhrála celosvětovou soutěž o nejlepší železniční cestu. Z toho soudím, že rozdíl mezi naší Red třídou a třídou Platinum bude propastný.

Kdo s vámi pojede

V Austrálii se v zásadě necestuje vlakem za účelem přesunu z bodu A do bodu B. Na to je to moc drahé a pomalé ve srovnání s vnitrostátními lety. To jasně vymezuje kategorie spolucestujících, které ve vlaku potkáte. Důchodce (v nejlevnější třídě hlavně zahraniční, ti tuzemští mají na to připlatit si za pohodlí) – mají dost času a výlet vlakem je pro ně zpestřením při cestování. Samozřejmě další baťůžkáře, kteří hledají netradiční zážitky a snaží se vstřebat do sebe trochu toho pionýrského mýtu, který cestu vlakem obklopuje. A pak sem tam nějakou tu evropskou rodinu s dětmi a smyslem pro dobrodružství.

Pár praktických rad na cestu

• Zavazadla před nástupem do vlaku odbavíte stejně jako při nástupu do letadla (ovšem bez bezpečnostní kontroly), příruční zavazadlo nemá příliš limitovanou velikost, takže se můžete na tu dlouhou cestu náležitě vybavit.
• Vlak dělá dlouhé zastávky v Alice Spings a Katherine. Rovnou ve vlaku si můžete koupit na dobu zastávky nějaký výlet nebo alespoň transfer do města. My takto viděly soutěsku Katherine George a měly možnost absolvovat výšlap na vyhlídku.

• Káva, čaj i alkohol stojí v jídelním voze, to co v každé hospodě ve větším městě, není třeba tedy litovat, že stejně jako téměř všude jinde v Austrálii si ve vlaku nesmíte otevřít vlastní lahev.

• Sedadla jsou pohodlná a široká, místa na nohy více než dostatek.
• V noci je ve vagonu hrozná zima, klimatizace stále běží, takže mikina nestačí, lepší deka nebo spacák.
• Ve vagónu jsou dvě sprchy a dvě toalety (nemusím podotýkat, že čisté) a kohoutek s pitnou vodou.

Pokud bych ještě někdy chtěla po Austrálii cestovat vlakem, vybrala bych si trasu, která jede převážně přes den. Těch pár hodin rozhodně stálo za to. Ovšem na noční přesuny, dávám příště přednost letadluJ Každopádně pokud na to máte čas, svezte se v Austrálii vlakem alespoň kousek (na místní měřítka:-)), je to prostě jiné cestování než jste dosud vyzkoušeli.

JAK JSEM VIDĚLA ULURU

Moje předsevzetí nedělat z blogu cestovní deníček vzalo za své prakticky ihned po té, co jsem sedla na sydneyské Central station do vlaku směrem na letiště. Upřímně, už se mi dlouho nestalo, že bych 6 měsíců nevytáhla paty z jediného místa (i když tak krásného jako Sydney), takže to možná za nějakou tu zmínku stojí.

Ovšem nemám sílu ani chuť sepisovat den pro dni, takže se, milí čtenáři, můžete těšit spíše útržkovité zážitky a ještě sepisované se slušným časovým odstupemJ.
S oblibou tvrdím, že jsem přijela do Austrálie, abych viděla Uluru. Tak samozřejmě úplně pravda to není, protože to bych si mohla ušetřit ty 4 měsíce u piva. Ovšem kdybyste se mě ptali na to, co tady bezpodmínečně musím vidět, tahle „skála“ by byla vždy na prvním místě. Ani nevím, kde se ta fascinace historicky vzala, ale Uluru pro mě bylo vždycky symbolem Austrálie.

Nejdříve trocha faktů. Uluru je domorodý název pro skalní monument dlouho známý jako Ayers Rock. V posledních letech se, v rámci celkové snahy o korektnost ve vztahu k původním obyvatelům, opět používá domorodý název.

• Výška 348 metrů, ale pod zemí je ukryto dalších 5 km !
• Délka 3,6 km
• Šířka 2,4 km
• Geologické stáří 600 mil let

Z geologického hlediska je skála sediment, zvláště odolný pozůstatek původního mořského dna, který přetrval věky, zatímco vše ostatní se rozpadlo v prach a zmizelo v okolní poušti. Ovšem daleko zajímavější je význam Uluru v aboriginské kultuře. Takovýto div uprostřed NIČEHO nemohl zůstat nepovšimnut. Uluru je posvátným místem, ke kterému se váže mnoho legend z Mýtu Snění (velice zjednodušeně – Mýtus Snění vysvětluje vznik a fungování všeho na zemi, kde se vzaly skály, voda, hvězdy, proč se zvířata chovají tak a ne jinak,…a tradičně byl předáván ústní formou). Dnes jsou turisté vyzýváni, aby nešplhali na skálu (ovšem, pro mě trochu nepochopitelně, zakázáno to není), protože pro Aborigince je to součást iniciačního obřadu přerodu chlapců v muže. Dále se po vás chce, abyste respektovali zákaz fotografování skály z určitých stran, jelikož některé výjevy mohou být vykládány pouze na původním místě. Nemohu tvrdit, že by všichni dodržovali přání původních obyvatel, ale my jsme to s Věrkou pojaly zodpovědně a s patřičným respektem.

Aktuálně je Uluru v majetku původních obyvatel z kmene Anagů, kterým byl vrácen v roce 1985 po nemalých politických tahanicích. Ve stejném roce byla skála zapsána i na seznam UNESCO.  Původní obyvatelé následně skálu pronajali zpět federální vládě a dnes spravují Národní park Uluru – Kata Tjuta společně.

A jaká tedy ta skále je?

• Majestátní a fascinující.
• Překvapivá, patrně není nikdo, kdo by v životě neviděl nějakou fotografii Uluru. Já sama jich viděla už před příjezdem do Austrálie spousty a co teprve na pohledech v Sydney. Ale stejně první pohled na skutečnou skálu mě dostal. Sice nehraje tak sytě oranžovými tóny, jak se vám na pohledech snaží vnutit, ale jinak je ve všech ohledech krásnější a zajímavější než dokáže jakákoliv fotografie vystihnout.
• Obrovská, už první pohled z letadla spolehlivě přitáhne vaši pozornost.
• Naprosto nečekaná uprostřed toho prázdna kolem. Pravda, že my jsme přiletěly letadlem a tak nám teprve postupně docházely rozměry okolní krajiny. Pokud by člověk absolvoval cestu ze Sydney autem, patrně by rychleji dokázal vstřebat informace o stovkách a tisících kilometrech prázdna kolem.
• Magická a oplývající zvláštní silou. Přistihla jsem se, že od ní nemůžu odrhnout oči a všude na obzoru ji podvědomě hledám. Mohla jsem se na ni dívat dlouhé minuty, ze všech možných úhlů, stále stejně lapena.
• Ač v obležení turistů, stále důstojná. Turistický ruch se koncentruje 30 km daleko v obrovském resortu Ayers Rock, ale kolem samotné Uluru jsme často kráčely úplně samy.

A co je nejdůležitější, je jen na vás jakou ji uvidíte. Četla jsem postřehy mnoha lidí, kteří Uluru navštívili a každý si odnáší jiné dojmy. Se všemi souhlasím, tedy až na ty co přirovnávali Uluru k Řípu a tvrdili, že se její význam zveličuje. Ve vší úctě k Praotci Čechovi, tohle není Říp a pohled na Uluru panující uprostřed pouště se těžko nechá přirovnat k čemukoliv na světě natož k hroudě uprostřed Polabské roviny. I kdyby ta hrouda byla pro Čechy posvátnáJ

Pokud tedy někdo v budoucnu bude váhat, zda na cestě přes Austrálii Uluru nevynechat, protože je to přece jen zajížďka (pár tisíc kilometrů), rozhodně to nedělejte. Tenhle kus kamene za to stojí.

AUSTRALSKÁ KÁVOVÁ OBSESE

Po několika avízech jsem tu s článkem o australské kávové kultuře. Australané milují dobou kávu, a jejímu pití se věnuj s podobnou vášní jako třeba Italové. Můj předpoklad, že to tady bude s kávou podobné, jako v Americe se ukázal naprosto, ale naprosto milným.

Lonely planet tvrdí, že pokud se ve vaší zemi dáte do řeči s australským turistou, nevyhnete se dotazu na to, kde se dát najít „slušné“ kafe a vyslechnete mnoho příběhů o vodnatých/slabých/přepálených exemplářích, které mu již stihly zkalit dojem z návštěvy vaší zeměJ Něco na tom asi bude.

V Austrálii narazil i světový řetěz Starbucks. Ne, že by se mu v Austrálii nakonec nepodařilo usídlit, ale bylo to mnohem těžší než jeho vedení očekávalo. A i teď jsou zákazníky Starbucksu hlavně turisté, zlatá asijská mládež, která miluje všechno americké a pak lidé, kteří potřebují připojení na internet. Takhle jsem se dostala do Starbucksu i já, a měla v Austrálii jedinečnou možnost ochutnat opravdu špatné cappuccino. A protože v australské Starbucksu se za internet platí, už mě tam nikdo nikdy neviděl a neuvidíJ

A jak vypadá taková kávová vášeň v řeči čísel? Podle údajů australských statistiků utratí Australané za kávu také way a kávu zkonzumovanou v přímo v kavárnách v příštím roce 800 mil AUD.

KÁVOVÁ KOLONIZACE

Pití kávy je nedílnou součástí australského životního stylu. Vášeň pro skvělou kávu má své pilíře v malých lokálních podnicích, skvělých baristech a malých místních pražírnách. A opírá se o nečekaně bohatou historii. Byli to překvapivě Rusové, kdo otevřeli po roce 1920 Austrálii první kavárny. Zvyk píti kávu se rychle uchytil, a když v 50. letech 20. století dorazila do Austrálie velká vlna italských přistěhovalců, měli pole působnosti dobře připravené. A protože Italové na cestu přes na druhý konec světa nezapomněli do kufrů zabalit přístroje na espresso, nenechalo na sebe otevření prvních kaváren a pražíren dlouhou čekat. A tak byl kontinent kávově kolonizován těmi nejpovolanějšími.

CO SE PIJE V AUSTRÁLII

• Shot black – espresso
• Long black – espresso doplněné horkou vodou (vlastně to, co se u nás objednává jako „preso“J)
• Flat white – espresso doplněné horkým mlékem, micro (to je důležitéJ) pěna na povrchu. Na rozdíl od latte je ve flat white více kávy a méně mléka.

• Cafe Latte – v poměru, jak ho dělají Italové, ale tady tedy žádný lavinový efekt ve sklenici neuvidíte. Nejprve se leje káva, pak mléko a následuje mléčná pěna.

• Cappuccino – jak ho známe, jen tu z nějakého nepochopitelného důvodu zvykem zasypat povrch kávy množstvím čokolády, ovšem zručný barista zvládne obrázek i tak:-)

Můj dnešní ukázkový exemplář z Clipper cafe v Glebe,
obrázek do čokolády:-)

Káva s mlékem tu jednoznačně vede. Objednávají ji všichni na věk a pohlaví nehledě. Vždycky si vzpomenu na jednu svou nejmenovanou kamarádku, které se po schůzce s jinak zajímavým chlapíkem vrátila dosti rozčarovaná. Dotyčný pil latte, což je u českých mužů známka zženštilosti a nedostatku kávového vkusuJ Tady bychom, drahá přítelkyně, s touto kvalifikací rozhodně neuspělyJ

Výše uvedený seznam je klasika, ale moderní a trendy podniky ve městech jsou už o kávovou generaci dále: deklarovaný původ kávových zrnek, prémiové malosériové směsi, mikro pražírny, alternativní metody přípravy kávy. Řekla bych, ale že tradiční podniky se o své zákazníky bát nemusí. Hlavní je, aby káva byla precizní.

KAVÁRNY

Velkým trendem tu je káva take way. Jednak je to skvělé, když spěcháte ráno do práce, a jdete pozdě (jako vždycky já) a druhak, většina místních podniků je tak maličká, že by stejně větší počet zákazníků nepobrala.

Typická kavárna má osobitý designový interiér, barový pult na něm presovač, za presovačem pohledného chlapíka. Fakt to nechápu, ale tady vaří kafe většinou chlapi a většinou dost pohlední, a rozhodně to nejsou všichni homosexuálovéJ Často se jedná spíše o pokérované týpky, které by člověk čekal spíše za barem motorkářského baru. A oni vám předloží geniální cappuccino s roztomilým obrázkem z mléčné pěny.

Místní hvězdy mezi baristy, obrázky převzaty z webu
Time out Sydney, pány osobně, bohužel, neznám-(

Ovšem zpět do kavárny. Pak je tam ještě malý prostor, kde vám ráno připraví výborný sendvič, smažená vejce, něco pro mlsné jazýčky nebo vejce Benedikt (prý delikatesa, chystám se při nejbližší příležitosti vyzkoušet) a v poledne přidají ještě nějaký salát nebo polévku. Na těch max.6 m2 vlastně zázrak. A potom se už do takové typické kavárny vejde už jen pár stolků (tím myslím většinou opravdu 2 – 3) nebo jen pultík s několika stoličkami. Celý prostor je otevřený do ulice, kde je často dál pár dalších stolků. Pravda teď v zimě to není tak úplně ono, ale když vysvitne slunce nebo běží všudy přítomné tepelné zářiče… Prosím, alespoň jeden takový podnik do každé pražské čtvrti TEĎ HNED. A uznávám, prostor může být na zimu zavřený.

Sample coffee

The Wedge

Corduroy
foto opět Time out Sydney, http://www.au.timeout.com/sydney/

Kam tedy v Sydney na kávu:

SYDNEY´S BEST COFFEE

JÁ TO TU PROSTĚ MILUJU

Moje osobní zkušenost po půl ročním intenzivním testování. Ochutnala jsem horší, lepší a skvělé kávy (převážně cappuccina), ale kromě toho exempláře ze Starbucksu žádnou vyloženě špatnou. Nikdy, ale nikdy nemělo moje cappuccino přešlehanou pěnu. Zamilovala jsem si ty maličké vystajlované podniky. A v jednom z nich kousek od domu mám svého „osobního“ baristu, který mě zná jménem, ví, jakou kávu piju a pokaždé se mnou prohodí pár milých slov – TO TAKY CHCI v Praze.

Sečteno a podrženo australská vášeň pro kávu je něco, co mi naprosto učarovalo. Vzkaz pro Moniku, ještě pořád plánuješ tu vlastní kavárnu? Šla bych do tohoJ

GO AUSSIE, GO !!!

Australané sami o sobě hovoří jako o národu sportovních fanoušků. Něco na tom asi bude. Ostatně to velmi dobře ukázaly Letní Olympijské hry v Sydney, které byly, co do návštěvnosti, nejúspěšnější v historii. Tehdy australští fanoušci vykoupili vstupenky i na menšinové sporty. Zatímco například letos v Londýně již museli organizátoři přistoupit k zlevňování vstupného.

Ale zpět k Australanům a jejich lásce ke sportu. Pokud chce člověk získat přehled o popularitě jednotlivých sportů, není nic jednoduššího než otevřít sportovní stránky nějakého zpravodajského webu. Co tedy ukázal pohled na stránky mediálního konglomerátu ABC

Jak je vidět od českých preferencí se ty australské dost liší. Jasně je tu vidět britský vliv na své bývalé dominium: "Kriket – ragby - dostihy".

KRIKET

Ačkoliv by místní fanoušci ragby nesouhlasili, sportem číslo jedna je v celoaustralském měřítku kriket.

Kriket mi i na základě toho mála, co o něm vím, přijde nesnesitelně nudný. A informace, že některá mezinárodní utkání mohou trvat i více dnů, mě jen utvrdila v tom, že jsou věci, které vidět nemusímJ Ovšem, o tom, že je kriket opravdu velmi oblíbený, svědčí upravená odpaliště v každém parku, a na každém veřejném hřišti. A pak také velké množství amatérských hráčů, kteří se vyrojí každý víkend a obsadí, náležitě oděni, výše popsaná místa.

Nenechte se zmást, opravdu to není akční podívaná:-)

Pro opravdové zájemce: http://www.cricket.com.au/

DOSTIHY
Podzimní dostihovou sezonu jsem bohužel propásla, protože jsem o víkendech byla plně zaměstnána v Löwenbräu.  Mrzí mě to i z toho důvodu, že tady stejně jako v Anglii se na dostihy chodí v kloboucích a návštěva dostihů je společenskou událostí. Na dostihovou sezónu dokonce reagují i obchodníci s oděvy, kteří zaplnili výlohy speciálními kolekcemi těch nejlepších šatů a klobouků, ve kterých můžete oslnit na dostihové tribuně.

Právě teď je australský sportovní tisk plný článků o klisně Black Caviar poslední vítězce z Ascotu. Tahle královna australských dostihových drah (21 startů  - 21 vítězství) odjížděla do Anglie doprovázena velkými očekáváními místních dostihových fandů a v napínavém finiši se jí podařilo tato očekávání naplnit.

Oslňující statistiky z australských dostihů Black Caviar v Ascotu potvrdila.

A že to bylo drama:

Zatímco v Praze se chodí na náměstí na hokej, v Melbourne na dostihy: KAŽDÝ MÁME SVOJE SPORTOVNÍ HRDINY

RAGBY

S ragby v Austrálii je trochu potíž, tedy alespoň pro měJ Souběžně se tu hrají dvě soutěže NRL – National rugby league a Rugby Union. Obě velmi populární. Soutěže se hrají podle mírně rozdílných pravidel. Jediným rozdílem, který jsem schopná rozeznat já, že v NRL hrají týmy o 13 hráčích a v Rugby Union je na hřišti hráčů 15. Pak jsou tu ještě další rozdíly, pro mě již zanedbatelné, které dělají z Rugby League svižnější podívanou.

NRL je populární ve státech Queensland a tady v Novém Jižním Walesu, Rugby union se pak hraje ve zbytku Austrálie. Podle pravidel Rugby union se hraje i mezinárodní soutěž Rugby world cup, což je vlastně takové ragbyové mistrovství světa. Loni si ho poprvé všimli i diváci v Čechách a díky tomu získalo ragby nejednoho nového fanouška. Národní australský tým Wallabies patří, jak jinak, mezi nejlepší na světě.

Minulý víkend se tu hrálo přátelské utkání  - test s týmem Walesu. Kolem stadionu panovalo naprosté šílenství. Což můžu dosvědčit osobně, protože mě poslali z Löwenbräu na výpomoc do sesterského podniku kousek od stadionu. Před zápasem byla hospoda narvaná k prasknutí (stejně jako všechny podniky v okolí) žlutozelenou záplavou. Zápas byl vyprodaný, návštěvnost přes 40.000 diváků a domácí šťastně vydřeli vítězství 20:19.

Tady několik hodnocení zápasu v podání domácích hráčů. Zvláště rozhovor s Davidem mě zaujal, i když někdy vážně není důležité, co říkáte:-)
"TAK BYL TO TĚŽKÝ ZÁPAS..."

Jak již jsem zmínila, tady v NSW je populární soutěž NRL, takže když jsem si koupila lístek na ragby, bylo to na zápas Rugby League. Já šla na utkání Roosters  - Bulldogs. A největší dojem? Celková návštěvnost přes 11 700 diváků (a to bylo pondělí, zima a zápas uprostřed sezony). Na stadionu nejsou oddělené sektory, fanoušci sedí pomíchaní. A ačkoliv jsou v klubových barvách a fandí jako o život, nikde žádné projevy násilí, všude plno malých dětí… Vzali byste malé dítě v Čechách na ligový fotbal? Já tedy určitě ne. Něco na tom ragby bude…

A ještě malá korekce článku „Postřehy ze Sydney I.“ Beru zpět, ne všichni muži musí surfovat, půlka může hrát ragby. I tento sport má na mužskou figuru veskrze pozitivní účinkyJ

AUSSIE RULES

Není to fotbal (tedy soocer, pardon), není to ragby, je to boj o přežití. Když se v Austrálii řekne „football“ nebo „footy“ znamená to hru zvanou Australian rules (někdy tedy taky ragby, ale nebudeme to komplikovat). Tento sport je populární ve Victorii, Jižní a Západní Austrálii. Připomíná to gladiátorské hry, kdy se na každé straně pere o míč 18 borců. Těžko říci, proč je v názvu sportu „rules – pravidla“, když, jak jsem z popisu pochopila, tento sport skoro žádná nemá. Kromě toho, za porušení těch několika málo pravidel (nezabiješ protihráče svého) se stejně nevylučuje. Prý je to svižná zábava plná testosteronu, tak nevím, jestli bych se na to v Melbourne neměla zajít podívatJ

Zajímavý a vtipný článek o Australském fotbalu v češtině (i když sem tam s nějakou tou nepřesností – footy není nejpopulárnější australský sport, třeba tady v NSW se mu smějí a mluví o něm jako o pin pongu) najdete na Xmanovi

http://xman.idnes.cz/video-masakr-jatka-rezba-australane-tomu-rikaji-fotbalek-pej-/xman-adrenalin.aspx?c=A120314_122005_xman-adrenalin_fro

Toliko k hlavním sportovním vášním Australanů. Kromě výše uvedených příkladů jsou tu ale populární i další sporty jako tenis (samozřejmě nejvíce v době Australia open) nebo plavání. Ale to už zase nejsou sporty, které by zajímaly měJ
Příští článek by měl být pro ty, co holdují spíše než sportu, kavárenskému povalování.