AUSTRALSKÁ KÁVOVÁ OBSESE

Po několika avízech jsem tu s článkem o australské kávové kultuře. Australané milují dobou kávu, a jejímu pití se věnuj s podobnou vášní jako třeba Italové. Můj předpoklad, že to tady bude s kávou podobné, jako v Americe se ukázal naprosto, ale naprosto milným.

Lonely planet tvrdí, že pokud se ve vaší zemi dáte do řeči s australským turistou, nevyhnete se dotazu na to, kde se dát najít „slušné“ kafe a vyslechnete mnoho příběhů o vodnatých/slabých/přepálených exemplářích, které mu již stihly zkalit dojem z návštěvy vaší zeměJ Něco na tom asi bude.

V Austrálii narazil i světový řetěz Starbucks. Ne, že by se mu v Austrálii nakonec nepodařilo usídlit, ale bylo to mnohem těžší než jeho vedení očekávalo. A i teď jsou zákazníky Starbucksu hlavně turisté, zlatá asijská mládež, která miluje všechno americké a pak lidé, kteří potřebují připojení na internet. Takhle jsem se dostala do Starbucksu i já, a měla v Austrálii jedinečnou možnost ochutnat opravdu špatné cappuccino. A protože v australské Starbucksu se za internet platí, už mě tam nikdo nikdy neviděl a neuvidíJ

A jak vypadá taková kávová vášeň v řeči čísel? Podle údajů australských statistiků utratí Australané za kávu také way a kávu zkonzumovanou v přímo v kavárnách v příštím roce 800 mil AUD.

KÁVOVÁ KOLONIZACE

Pití kávy je nedílnou součástí australského životního stylu. Vášeň pro skvělou kávu má své pilíře v malých lokálních podnicích, skvělých baristech a malých místních pražírnách. A opírá se o nečekaně bohatou historii. Byli to překvapivě Rusové, kdo otevřeli po roce 1920 Austrálii první kavárny. Zvyk píti kávu se rychle uchytil, a když v 50. letech 20. století dorazila do Austrálie velká vlna italských přistěhovalců, měli pole působnosti dobře připravené. A protože Italové na cestu přes na druhý konec světa nezapomněli do kufrů zabalit přístroje na espresso, nenechalo na sebe otevření prvních kaváren a pražíren dlouhou čekat. A tak byl kontinent kávově kolonizován těmi nejpovolanějšími.

CO SE PIJE V AUSTRÁLII

• Shot black – espresso
• Long black – espresso doplněné horkou vodou (vlastně to, co se u nás objednává jako „preso“J)
• Flat white – espresso doplněné horkým mlékem, micro (to je důležitéJ) pěna na povrchu. Na rozdíl od latte je ve flat white více kávy a méně mléka.

• Cafe Latte – v poměru, jak ho dělají Italové, ale tady tedy žádný lavinový efekt ve sklenici neuvidíte. Nejprve se leje káva, pak mléko a následuje mléčná pěna.

• Cappuccino – jak ho známe, jen tu z nějakého nepochopitelného důvodu zvykem zasypat povrch kávy množstvím čokolády, ovšem zručný barista zvládne obrázek i tak:-)

Můj dnešní ukázkový exemplář z Clipper cafe v Glebe,
obrázek do čokolády:-)

Káva s mlékem tu jednoznačně vede. Objednávají ji všichni na věk a pohlaví nehledě. Vždycky si vzpomenu na jednu svou nejmenovanou kamarádku, které se po schůzce s jinak zajímavým chlapíkem vrátila dosti rozčarovaná. Dotyčný pil latte, což je u českých mužů známka zženštilosti a nedostatku kávového vkusuJ Tady bychom, drahá přítelkyně, s touto kvalifikací rozhodně neuspělyJ

Výše uvedený seznam je klasika, ale moderní a trendy podniky ve městech jsou už o kávovou generaci dále: deklarovaný původ kávových zrnek, prémiové malosériové směsi, mikro pražírny, alternativní metody přípravy kávy. Řekla bych, ale že tradiční podniky se o své zákazníky bát nemusí. Hlavní je, aby káva byla precizní.

KAVÁRNY

Velkým trendem tu je káva take way. Jednak je to skvělé, když spěcháte ráno do práce, a jdete pozdě (jako vždycky já) a druhak, většina místních podniků je tak maličká, že by stejně větší počet zákazníků nepobrala.

Typická kavárna má osobitý designový interiér, barový pult na něm presovač, za presovačem pohledného chlapíka. Fakt to nechápu, ale tady vaří kafe většinou chlapi a většinou dost pohlední, a rozhodně to nejsou všichni homosexuálovéJ Často se jedná spíše o pokérované týpky, které by člověk čekal spíše za barem motorkářského baru. A oni vám předloží geniální cappuccino s roztomilým obrázkem z mléčné pěny.

Místní hvězdy mezi baristy, obrázky převzaty z webu
Time out Sydney, pány osobně, bohužel, neznám-(

Ovšem zpět do kavárny. Pak je tam ještě malý prostor, kde vám ráno připraví výborný sendvič, smažená vejce, něco pro mlsné jazýčky nebo vejce Benedikt (prý delikatesa, chystám se při nejbližší příležitosti vyzkoušet) a v poledne přidají ještě nějaký salát nebo polévku. Na těch max.6 m2 vlastně zázrak. A potom se už do takové typické kavárny vejde už jen pár stolků (tím myslím většinou opravdu 2 – 3) nebo jen pultík s několika stoličkami. Celý prostor je otevřený do ulice, kde je často dál pár dalších stolků. Pravda teď v zimě to není tak úplně ono, ale když vysvitne slunce nebo běží všudy přítomné tepelné zářiče… Prosím, alespoň jeden takový podnik do každé pražské čtvrti TEĎ HNED. A uznávám, prostor může být na zimu zavřený.

Sample coffee

The Wedge

Corduroy
foto opět Time out Sydney, http://www.au.timeout.com/sydney/

Kam tedy v Sydney na kávu:

SYDNEY´S BEST COFFEE

JÁ TO TU PROSTĚ MILUJU

Moje osobní zkušenost po půl ročním intenzivním testování. Ochutnala jsem horší, lepší a skvělé kávy (převážně cappuccina), ale kromě toho exempláře ze Starbucksu žádnou vyloženě špatnou. Nikdy, ale nikdy nemělo moje cappuccino přešlehanou pěnu. Zamilovala jsem si ty maličké vystajlované podniky. A v jednom z nich kousek od domu mám svého „osobního“ baristu, který mě zná jménem, ví, jakou kávu piju a pokaždé se mnou prohodí pár milých slov – TO TAKY CHCI v Praze.

Sečteno a podrženo australská vášeň pro kávu je něco, co mi naprosto učarovalo. Vzkaz pro Moniku, ještě pořád plánuješ tu vlastní kavárnu? Šla bych do tohoJ

GO AUSSIE, GO !!!

Australané sami o sobě hovoří jako o národu sportovních fanoušků. Něco na tom asi bude. Ostatně to velmi dobře ukázaly Letní Olympijské hry v Sydney, které byly, co do návštěvnosti, nejúspěšnější v historii. Tehdy australští fanoušci vykoupili vstupenky i na menšinové sporty. Zatímco například letos v Londýně již museli organizátoři přistoupit k zlevňování vstupného.

Ale zpět k Australanům a jejich lásce ke sportu. Pokud chce člověk získat přehled o popularitě jednotlivých sportů, není nic jednoduššího než otevřít sportovní stránky nějakého zpravodajského webu. Co tedy ukázal pohled na stránky mediálního konglomerátu ABC

Jak je vidět od českých preferencí se ty australské dost liší. Jasně je tu vidět britský vliv na své bývalé dominium: "Kriket – ragby - dostihy".

KRIKET

Ačkoliv by místní fanoušci ragby nesouhlasili, sportem číslo jedna je v celoaustralském měřítku kriket.

Kriket mi i na základě toho mála, co o něm vím, přijde nesnesitelně nudný. A informace, že některá mezinárodní utkání mohou trvat i více dnů, mě jen utvrdila v tom, že jsou věci, které vidět nemusímJ Ovšem, o tom, že je kriket opravdu velmi oblíbený, svědčí upravená odpaliště v každém parku, a na každém veřejném hřišti. A pak také velké množství amatérských hráčů, kteří se vyrojí každý víkend a obsadí, náležitě oděni, výše popsaná místa.

Nenechte se zmást, opravdu to není akční podívaná:-)

Pro opravdové zájemce: http://www.cricket.com.au/

DOSTIHY
Podzimní dostihovou sezonu jsem bohužel propásla, protože jsem o víkendech byla plně zaměstnána v Löwenbräu.  Mrzí mě to i z toho důvodu, že tady stejně jako v Anglii se na dostihy chodí v kloboucích a návštěva dostihů je společenskou událostí. Na dostihovou sezónu dokonce reagují i obchodníci s oděvy, kteří zaplnili výlohy speciálními kolekcemi těch nejlepších šatů a klobouků, ve kterých můžete oslnit na dostihové tribuně.

Právě teď je australský sportovní tisk plný článků o klisně Black Caviar poslední vítězce z Ascotu. Tahle královna australských dostihových drah (21 startů  - 21 vítězství) odjížděla do Anglie doprovázena velkými očekáváními místních dostihových fandů a v napínavém finiši se jí podařilo tato očekávání naplnit.

Oslňující statistiky z australských dostihů Black Caviar v Ascotu potvrdila.

A že to bylo drama:

Zatímco v Praze se chodí na náměstí na hokej, v Melbourne na dostihy: KAŽDÝ MÁME SVOJE SPORTOVNÍ HRDINY

RAGBY

S ragby v Austrálii je trochu potíž, tedy alespoň pro měJ Souběžně se tu hrají dvě soutěže NRL – National rugby league a Rugby Union. Obě velmi populární. Soutěže se hrají podle mírně rozdílných pravidel. Jediným rozdílem, který jsem schopná rozeznat já, že v NRL hrají týmy o 13 hráčích a v Rugby Union je na hřišti hráčů 15. Pak jsou tu ještě další rozdíly, pro mě již zanedbatelné, které dělají z Rugby League svižnější podívanou.

NRL je populární ve státech Queensland a tady v Novém Jižním Walesu, Rugby union se pak hraje ve zbytku Austrálie. Podle pravidel Rugby union se hraje i mezinárodní soutěž Rugby world cup, což je vlastně takové ragbyové mistrovství světa. Loni si ho poprvé všimli i diváci v Čechách a díky tomu získalo ragby nejednoho nového fanouška. Národní australský tým Wallabies patří, jak jinak, mezi nejlepší na světě.

Minulý víkend se tu hrálo přátelské utkání  - test s týmem Walesu. Kolem stadionu panovalo naprosté šílenství. Což můžu dosvědčit osobně, protože mě poslali z Löwenbräu na výpomoc do sesterského podniku kousek od stadionu. Před zápasem byla hospoda narvaná k prasknutí (stejně jako všechny podniky v okolí) žlutozelenou záplavou. Zápas byl vyprodaný, návštěvnost přes 40.000 diváků a domácí šťastně vydřeli vítězství 20:19.

Tady několik hodnocení zápasu v podání domácích hráčů. Zvláště rozhovor s Davidem mě zaujal, i když někdy vážně není důležité, co říkáte:-)
"TAK BYL TO TĚŽKÝ ZÁPAS..."

Jak již jsem zmínila, tady v NSW je populární soutěž NRL, takže když jsem si koupila lístek na ragby, bylo to na zápas Rugby League. Já šla na utkání Roosters  - Bulldogs. A největší dojem? Celková návštěvnost přes 11 700 diváků (a to bylo pondělí, zima a zápas uprostřed sezony). Na stadionu nejsou oddělené sektory, fanoušci sedí pomíchaní. A ačkoliv jsou v klubových barvách a fandí jako o život, nikde žádné projevy násilí, všude plno malých dětí… Vzali byste malé dítě v Čechách na ligový fotbal? Já tedy určitě ne. Něco na tom ragby bude…

A ještě malá korekce článku „Postřehy ze Sydney I.“ Beru zpět, ne všichni muži musí surfovat, půlka může hrát ragby. I tento sport má na mužskou figuru veskrze pozitivní účinkyJ

AUSSIE RULES

Není to fotbal (tedy soocer, pardon), není to ragby, je to boj o přežití. Když se v Austrálii řekne „football“ nebo „footy“ znamená to hru zvanou Australian rules (někdy tedy taky ragby, ale nebudeme to komplikovat). Tento sport je populární ve Victorii, Jižní a Západní Austrálii. Připomíná to gladiátorské hry, kdy se na každé straně pere o míč 18 borců. Těžko říci, proč je v názvu sportu „rules – pravidla“, když, jak jsem z popisu pochopila, tento sport skoro žádná nemá. Kromě toho, za porušení těch několika málo pravidel (nezabiješ protihráče svého) se stejně nevylučuje. Prý je to svižná zábava plná testosteronu, tak nevím, jestli bych se na to v Melbourne neměla zajít podívatJ

Zajímavý a vtipný článek o Australském fotbalu v češtině (i když sem tam s nějakou tou nepřesností – footy není nejpopulárnější australský sport, třeba tady v NSW se mu smějí a mluví o něm jako o pin pongu) najdete na Xmanovi

http://xman.idnes.cz/video-masakr-jatka-rezba-australane-tomu-rikaji-fotbalek-pej-/xman-adrenalin.aspx?c=A120314_122005_xman-adrenalin_fro

Toliko k hlavním sportovním vášním Australanů. Kromě výše uvedených příkladů jsou tu ale populární i další sporty jako tenis (samozřejmě nejvíce v době Australia open) nebo plavání. Ale to už zase nejsou sporty, které by zajímaly měJ
Příští článek by měl být pro ty, co holdují spíše než sportu, kavárenskému povalování.

RUNNERSKÁ ABECEDA II

Velmi děkuji za pozitivní ohlasy mých čtenářů, které se ke mě dostávají různými cestami. Tímto všechny zdravím. Pokud máte nápad na nějaké speciální téma nebo vás něco zvláště zajímá, neváhejte mi to sdělit. Použijte komentář, popřípadě "kontaktní osoby":-) Třeba budu mít z koncem školy více času na spisování.

Dnes zakončíme runnerskou abecedu. Nepřehlédněte soutěžní anketu v závědu článku!

M – manažer. Nudící manažer je špatný, nudící manažerka ještě horší. Vzhledem k tomu, že máme dvě manažerky a dva manažery můžu směle prohlásit, že s chlapy se prostě dohodnete lépe. A pokud zrovna není do čeho moc píchnout, tak prudí přiměřeně a nevymýšlí blbosti. Manažerka je schopná přinutit vás pobíhat kolem hospody, a rozdávat balonky, jen abyste vypadali zaměstnaně. Nebo si s vámi vážně pohovořit o tom, že vás viděla přibližně před týdnem špatně držet skleničku, a to že se tedy rozhodně nesmí opakovat.

N – Nehoda. Tak dlouho se bojíte, že někoho polejete, až se vám to povede. Já nejdříve dvakrát dost pořádně zlila jen sebe. Pak přišlo období „klidu“, až jsem jeden večer polila chlapíka pivem. Pivo bylo malé, ale zase ho dostal za krk celé. Musím, říci, že se tedy tvářil dost otráveně, ale mohlo to být i horší. Mě to natolik zdrblo, že když mě viděly číšnice, které patřil stůl (jinak dost protivná), i manažerka, tak jsem nedostala ani vynadáno. A manažerka mě raději pustila následně domů, abych se zotavila.  Musím říci, že to že někoho poleju, je do teď moje noční můra. Zvláště během hektických pátečních a sobotních večerů, kdy se člověk prodírá s plnými tácy opilým davem.

O – Obří porce. Nikdy jsem moc nechápala českou zálibu v obřích porcích – hlavně aby byl plný talíř. Máme to společné s Němci. Pivo do tupláku, obří řízek, 40cm dlouhý wurst, obrovský talíř s výběrem německých specialit… Nejvděčnějšími zákazníky pro podobné zhůvěřilosti jsou Asiaté. Ovšem zásadně objednávají podobná jídla na sdílení (dle své tradice ochutnat od všeho, co je na stole). Často takto sdílejí i piva, kdy si objednají jeden tuplák a ten pak rozlévají do skleniček od vody (ne že bychom tohle zrovna podporovali, ale těžko tomu úplně zabráníme). Jak vypadá takový stůl po asijském stolování, by už bylo zase na jinou kapitolu.

Výběr specialit, aneb vše v jednom. Zvláště oblíbené u asijských hostů.

P – Pomoc. Nikdo se zrovna nepohrne, aby vám pomohl. Další runnerky kvůli tomu, že váš příchod je pravděpodobně okradl o nějaké ty hodiny (už zapomněly, jak si stěžovaly, že jsou v práci od rána do večera). Číšnice jednoduše kvůli tomu, že většina z nich je protivná a pak taky nesmírně důležitá. Pochopila jsem, že mnohé po přidělení této pozice dosáhly svého kariérního vrcholu a mají tedy právo být na sebe náležitě pyšné. Jeden manažer se nechal slyšet, že viděl některé začínající runnerky po střetu s dobře naloženou číšnicí i plakat, ale mě nedostalyJ

R – Rovnováha. Nikdo vám neřekne jak si piva rovnat, takže je třeba experimentovat a pak také koukat, jak to dělají ostatní. Špatně vyvážený tác hrozí při postupném odebírání drinků tragédií, takže si ho po příchodu ke stolu musíte odložit. A to je nejen neprofesionální, ale mnohdy to ani nejde. Pokud si tác na baru pěkně přerovnáte podle svého, máte cestou možnost si vysoké sklenice přidržovat. Pokud si zákazníci od velkého stolu objednají jenom nápoje ve vysokých sklenicích, nezbývá než se cestou modlit, aby to dobře dopadlo.

S – Sklenice. Různá nápoje i různá piva se servírují do různě tvarovaných a samozřejmě různě velkých sklenic. Zákazníci si málokdy objednají stejná piva, stejné velikosti (pokud ano, je to zájezd Číňanů, kterým to objedná průvodkyně, aby od nich měla pokojJ). Pak je plný tác nejen značně těžký, ale také nestabilní.

Nové pivo Löwenbraü Pils a zvláště jeho skleničky si drinkrunnerky okamžitě oblíbily:-)

Tak tu dumám nad tím, proč je to pivo české stylem a ne chutí?

Š – Šichta. My tu samozřejmě říkáme shift, ale ono je to dost podobné. Rozeznáváme shift a double shift. Šichta trvá v průměru 4 hodiny (tedy v lepších časech trvala). V týdnu bývá dost často kratší o víkendu pak zase velmi často delší. Double šichty se dělají především v pátek a v sobotu, to pak není problém odpracovat 10 hodin s 1 – 2 hodinovou pauzou uprostřed. Celkově je pak člověk v práci od nevidím do nevidímJ

T – Timing. Že jsou Němci puntičkáři a potrpí si na přesnost, všichni víme. Ale že německy „na čas“ znamená 10 min dopředu, jsem se dověděla až v Löwenbräu. Pokud tedy začíná šichta ve 12,30, musím mít otisk prstu ve 12,20.

U – Útěkáři. Dost mě to překvapilo, ale poměrně pravidelně utíkají někteří hosté bez placení. Většinou se to stane tak jednou, dvakrát do měsíce. Hosté se napijí, najedí, objednají další rundu a mezitím zmizí. Málokdy se je podaří dohnat.

Ovšem mistrovský kousek předvedl jeden chlapík. Vypadal, pravda, trochu ošuntěle, takže se číšnici do jeho obsluhování moc nechtělo, ale pak ji přesvědčil suverénním vystupováním a drahými doutníky. Objednal pivo a schnitzel. Když došlo na placení, tak prohlásil, že nemá peníze a nechal si zavolat manažerku. Té zopakoval to samé a pak poklidně vyčkal, diskutujíc s ochrankou, příjezdu policie. Ta mohla pouze konstatovat, že je to známá firma, že podobně jedl v dalších restauracích v centru. Vždy zkonzumuje jen tolik, aby to byl přestupek. Protože je to bezdomovec, pokuty samozřejmě neplatí. A jako návdavek přidali policisté informaci, že dotyčný má žloutenku typu C. Následně se tedy dezinfikoval nejen stůl a nádobí a také všechen personál, který se k tomuhle pánovi přiblížil. Já vím, že se to nemá, neplatit, ale mě dost pobavil, je to jak z jednoho filmu s BurianemJ

V – Voda. Hlavně ta kohoutková. Sice pokaždé, když vleču na stůl džbány s kohoutkovou vodou, tak se vztekám, protože je to těžké a nestabilní. Ovšem jinak mi samozřejmě přijde skvělé, že můžete objednávat kohoutkovou vodu bez jakýchkoliv poznámek personálu. Je to samozřejmost, a pro restaurace podávající alkohol dokonce povinnost, nabízet vodu zdarma.  

Y  - Yellongel. Ze začátku ho (nebo podobná mazání) můžu vřele doporučit do domácí lékárničky každého runnera. Vaše nohy, popřípadě šlachy na rukou to jistě ocení.

Z – Zavíračka. Neboli těch pár chudáků, co musí vydržet do hořkého konce. Jako s novým členem týmu s vámi budou vymetat právě zavíračky. Což je dvě až tři noci po sobě opravdu záhul. Ale má to i pozitivní stránky. Třeba, když zbude v kuchyni jídlo na které jinak nemáte nárokJ

Koho u Z logicky napadli „Zákazníci“, tak se také dočkáJ Ale tohle téma si žádá samostatnou kapitoluJ To se do pár řádek nevejde…

Ž – Opravdu hloupé písmenko a má inspirace je na bodu 0. Autor nejvtipnějšího hesla na Ž z prostředí Löwenbraü, má u mě po návratu do speciální australskou cenuJ Své nápady směřujte do komentářů nebo na můj e-mail.

RUNNERSKÁ ABECEDA

Pozice, na kterou mě v Löwenbräu zaměstnali, se jmenuje drink runner. Její náplň spočívá ve velice jednoduchém sledu úkonů: vzít na baru tác s nápoji, a donést ho k příslušnému stolu podle čísla na objednacím lístku (dále již docket). Pokud ale do tohoto procesu zahrneme všechny související faktory, je z toho rázem poměrně složitá, a co hůř fyzicky namáhavá operace. Pro všechny zájemce o práci na této pozici jsem připravila ABECEDU Runnerky.

A – Alkohol. Co jiného v takové německé hospodě, než samozřejmě pivo, ale na nápojovém lístku Löwenbräu je také nepřeberné množství šnapsů. Šnapsy se pro pobavení hostů servírují na kusu dlouhého dřeva, kterému se říká stick. Musím říci, že pokaždé, když jsem na obsluhou daru žádána, abych podala stick  - „Styk, please“ nemůžu se nesmát. Ovšem odmítám barmanům vysvětlit, co mě na tom vždy tak pobaví. Cesta se stickem plným panáků narvanou hospodou bývá opravdu dobrodružná, ale hosté to milují a co bychom pro ně neudělali.

B – Boty. Po experimentech se slušivými balerínkami, které jsem do slova a do písmene prošoupala a málem si v nich odrovnala nohy, jsem musela trochu zainvestovat a koupit si běžecké botasky (podotýkám, že jsem nikdy podobnou obuv nevlastnilaJ). S mým dirdlem tvoří nepochybně okouzlující a stylovou kombinaci, ale tady nejde o parádu.

Jak jsem prochodila boty...

C – Competition. Každý večer se u nás soutěží v pití piva a v zatloukání hřebíků. To by vás nenapadlo, jaká to může být „legrace“. Pravda, že někdy v týdnu je problém sehnat zájemce o účast. Naopak o víkendu se musí konat několik kvalifikačních kol, než dojde na napínavé finále o voucher na kořalku. Pije s tupláků (dámy) a z tuplovaných tupláků (pánové), ale v každém je vždy jen jedno malé nealko pivo. Což ovšem publikum netuší, takže podle stavu opilosti reaguje náležitě bouřlivě.

Č  - Číslo stolu. Je životně důležité, naučit se čísla stolů. Pokud bloudíte moc dlouho, jste jednak za blbce a druhak vám spadne pěna (jedno ze zlatých pravidel Löwenbräu zní „Perfect pour“), takže se následně musíte vrátit a nechat pivo opravit. A co víc jste za blbce nejen před zákazníky, ale i před barmany. Vzhledem k velikosti Löwenbräu, a mé špatné paměti na čísla, byla tohle opravdu výzva.

D - Docket. Lístek, který vyjede a baru z takové chytré mašinky. Je na něm, vše, co je třeba k doručení nápojů zákazníkovi. Číslo stolu, druhy, množství a velikost objednaných nápojů, a poznámky k různým speciálním požadavkům, které místní zákazníci milují. Více vody, méně ledu, káva zvláště horká, sójové mléko zvláště studené, citron do piva, limetku do sodovky, nahřátou sklenici na vodu, …

Tady je to jednoduché, jedna položka, žádné komplikace...

E – Extra hot. Celkem časný požadavek při objednání kávy, stejně jako nespočet další výjimek. Extra hot je ale nejzábavnější. Pressovač má samozřejmě nastavenou nějakou standardní teplotu ideální pro typ kávy, kterou používáme. A tahle teplota nejde měnit. Přišla jsem na jedinou věc, kterou můžu pro extra hot kávu udělat…a to přidat při jejím servírování do kroku.

F – Finger print. Doba nám od časů píchaček pokročila, takže my se hlásíme na směnu přes scanner prstu. Dokonce jsem musela poskytnout otisky dvou různých prstíků, kdyby mi prý jeden někdo uřízl. Tak nevím, co to mělo znamenat?! Je to sice vysoce sofistikovaný systém, ale stejně nás nezbavil povinnosti upisovat se do papírového výkazu. Přínos jeho zavedení mi tak zatím zůstává utajen.

G – guard. Přesněji RSA Guard. Už jsem v několika příspěvcích zmínila, že Australané pijí přespříliš. Máme tu tak systém všemožných pravidel, zákazů a licencí. Kromě toho jsou podniky určitého typu povinny mít tzv. RSA Guardy. Prostě takové lepší vyhazovače, kteří mají taky speciální školení a průkazku na to, že mohou dělat vyhazovače. Jejich úkolem je kontrolovat, stav opilosti hostů (hosty v určitém stavu opilosti vůbec nevpustit dovnitř), pomoci obsluze přesvědčit hosta, který má dost, že už mu opravdu nenalejeme, kontrolovat věk příchozích na páteční a sobotní music party, kontrolovat správné obutí a oblečení (v žabkách vás po šesté do většiny hospod nepustí a není to kvůli parádě, ale hlavně kvůli bezpečnosti) a předcházet případným konfliktům. Pokud tady totiž začne rvačka, tak většinou bývá ostrá. Takže jakýkoliv náznak problémové chování (například sportovní skandování) končí vevedením z hospody. Kluci z ochranky jsou většinou milí a někteří, tedy zvláště jeden, i dost pohledníJ

H – Hosteska. Poslední dobou jsem neustále posílána dělat hostesku - to je ten chudák, co stoji před dveřmi a mrzne. Většinu casu se tam dost nudím, v týdnu tedy skoro porad. A ten nedostatek práce znamená, že taky většinou mažu dost brzo domů. Patrné jsem tím ovšem pokročila v karierním zebřičku. Protože „houstovani“ je v důsledku určitě fyzicky mnohem mene náročné než roznášení nápojů. Někdy je to i dost dobrodružné, zvláště o sobotním večeru, kdy se snažím do hospody nacpat průměrných 500 rezervaci, které míváme. Nikdy nevím, jak to dopadne. Člověk u toho konečně využije mozek, což není k zahození. A pak taky trochu pocvičím speaking. Nebýt těch málo hodin týdnu a zimy, která mi venku bývá, tak bych si nemohla vůbec stěžovat. Co je nevtipnější na tom všem, že jsem takto povýšila až po té, co jsem se vymluvila (se mi tam opravdu nechtělo), že nemůžu jít na školení "Jak byt tou nejlepší hosteskou"J

Hosteska v akci.

CH – Chléb. V kuchyni pečou dobrý evropský chléb. Z nějakého, mě nepochopitelného důvodu ho jako zaměstnanci nesmíme jíst. Občas se mi děsně nenápadně podaří ukořistit nějaký ten krajíček a to je potom radosti.

I - Informace. Hospoda má finger print, webové stránky a profil na Facebooku, ale se zaměstnaci stále komunikuje jednoduchým a velmi účinným způsobem. Přilepí vám to co musíte vědět na skříňku v šatně, tomu neutečete.

Jak prostíráme...

Opakování je matka moudrosti:-)

A tohle je zvláště veselé pravidlo. Speciálně pro hektické sobotní večery.

J – Jódlování.  I tuhle radost nám pravidelně dopřává jedna z kapel, které hrají v Löwenbräu. Zjistila jsem ale, že pokud vám každý večer hraje někdo pořád ty samé blbé věci, prostě otupíte. Takže si často vůbec neuvědomím, že došlo na většinou hostů oblíbené jódlovací číslo.

K – Kolegyně. Časem jsem zjistila, že některé kolegyně na číšnických pozicích jsou celkem v pohodě. Jen si musí neustále vymezovat hřiště. Hodně mi také pomohlo, že jsem se hodně snažila pracovat opravdu pilně, takže pochopily, že jim můžu být k něčemu dobrá. Ovšem o některých kolegyních, a je mi líto, že musím napsat, že zvláště o těch českých, bych do teď nedokázala říci nic moc pěkného. Jejich sebevědomí postavené na tom, že dělají dva roky v Sydney v hospodě, mě nepřestává fascinovat.

L – Löwenbräu. „Löwenbräu. Ein Bier wie Bayern“. Co to má znamenat těžko říci. Nedávno po mě jeden zákazník chtěl, abych mu to přeložila a následně vysvětlilaJ No, bylo to veselé, ale pochopila jsem, že pod tímhle sloganem si můžete představit, co chcete a vždycky to bude správně.

Pro zájemce o podrobnější informace o největším německém pivovaru přikládám odkaz http://www.loewenbraeu.de/

Další část abecedy zese někdy příště. Slibuji, že brzo!

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE III.

Dozrál čas na další pokračování vašeho oblíbeného seriálu „Bez práce nejsou koláče“. Pevně věřím, že zaujal hlavně námětem ze života a vybroušeným stylem, a ne pouze na základě staré známé pravdy, že cizí neštěstí vždycky potěšíJ

V posledním díle jsem končila tím, že mám domluvený trail jako ranní uklízečka kanceláří, Na trail jsem se měla dostavit ve středu 7.3.2012 ráno. V pondělí mě cestou na pláž (nezaměstnanost měla i své světlé stránky) zastihl telefonát z německé pivnice Löwenbräu, kde jsem zhruba před měsícem nechala své CV, a pak se tam 2x bez úspěchu byla ptát, zda mají volno. Nabídka zněla, přijít v úterý večer na trail, nezaváhala jsem ani chvíli. Podmínkou bylo dostavit se s černými botami, bílými ponožkami, zapalovačem, propiskou a číšnickým otvírákem. Musela jsem tedy zakoupit černé baleríny a bílé ponožky, ukrást spolubydlícím zapalovač a vypůjčit si od nich ten správný otvírák. Úterý dopoledne jsem pak strávila teoretickým nácvikem jeho používání (na Youtube najdete opravdu všechno). Praktický nácvik by mě vyšel dost draho, protože s korkem tu koupíte jen opravdu hodně drahá vína a to ještě ta evropská.

Během trailu jsem se nejprve dověděla, kde máme únikové východyJ, teď už vím, co mi tím naznačovali. Pak došlo na stručné seznámení s provozem pivnice a pak jsem se zařadila do provozu. Dostala mě na starosti kolegyně a ukázalo se, že mluvíme stejnou řečí, takže to bylo o něco příjemnější. Po 3 hodinách jsem byla naprosto vyčerpaná, vystresovaná, politá (naštěstí sama a ne zákazník), ale hlavně zaměstnaná. Hurá!!! Poprvé v Austrálii jsem tu taky dostala papír nadepsaný pracovní smlouva, vyplnila nástupní dokumenty a materiály k samostudiu (manuál, jídelní a nápojový lístek a hlavně plány s čísly stolů). A jako bonus jsem se dověděla, že mám ke každé směně nárok na staff meal, takže jsem si okamžitě dala řízek s hranolky. První pořádné jídlo od příjezdu, žádné těstoviny, žádný toustový chleba. Jo a na ten otvírák nedošloJ

Přímý vstup na http://www.lowenbrau.com.au/

Zbývalo vyřešit otázku co naplánovanou kariérou v úklidové firmě. Abych si mohla být jistá, že se rozhoduji na základě maximálního množství informací, rozhodla jsem se absolvovat domluvený trail. Už ranní vstávání lehce po čtvrté mi ukázalo, že tohle nebude práce pro mě. Následně jsem zjistila, že objem práce, který moje předchůdkyně zvládala za 4 hodiny, by mně na začátku sebrala hodin minimálně 6. Byl to pěkný hukot 4 patra kancelářské budovy, nekonečné množství informací, co se čistí kdy, kdy se kde vyměňuje jaký papír a náplň, na co se smí, a nesmí používat daný čistící prostředek, a pak taky v každém patře pěkná řádka záchodů ke každodennímu pulírování. Po zralé úvaze nad ranní kávou v sousední kavárně a zvážení všech pro a proti, jsem se rozhodla pro kariéru u piva.

Pro šťouraly, výše uvedené kalkulace byly čistě odhad. Takže nereflektují dnešní situaci:-)

Později se ukázalo, že jsem se rozhodla správně. Doufám, že nebudu mít důvod tento názor změnit

• vydělám si více peněz (můžu směle prohlásit, že v Austrálii pracuju opravdu jen pro peníze, takže to musím zmínit na prvním místě)
• mám možnost popovídat s lidmi (tedy ne, že by vždy bylo o co stát), mám zdarma jídlo (i když řízek už po dvou měsících nemůžu pomalu ani vidět)
• můžu chodit do pořádného kurzu na AJ (žádný večerní rychlo kurz)
• po každé večerní směně si můžu dát staff drinkJ

Jak jsem se seznamovala s životem v Löwenbräu si povíme zase někdy příště.

ANZAC DAY

Zase jeden lehce vzdělávací článek, někdy mi to prostě nedá.

Včera oslavila Austrálie další státní svátek tzv. ANZAC Day. Je to den, kdy Australané vzpomínají padlé ve všech válečných konfliktech, kterých se země zúčastnila.

Dne 25. 4. 1915 se nově formované australské a novozélandské jednotky (Australian and New Zealand Army Corbs – ANZAC) vylodily na pobřeží Gallipole. Aby se, samozřejmě na straně Dohody, zapojily do bojů 1. světové války. Pokud vám Gallipole stejně jako mě nic neříká, nemusíte zoufat nad svými znalostmi dějepisu. V Čechách známe tyto boje spíše jako bitvu o Dardanely.

Pro zájemce více na wiki http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Gallipoli

Ačkoliv boje skončily pro jednotky Dohody v lednu 1916 ústupem, a pro špatně vyzbrojené australské jednotky znamenaly ohromné ztráty (přes 8.000 padlých australských vojáků), byla a dodnes je tato bitva pro Australany velmi významná. Byl to totiž první válečný konflikt, do kterého se samostatný Australský stát zapojil. Bohužel nikdo tu v Austrálii netuší, že u založení Australského státu asistoval český velikán Jára Cimrman. A byl to právě on, kdo zvolil pro založení dobře zapamatovatelné datum 1. 1. 1901.

Zpět k Anzac Day. Hned roku 1916 bylo výročí vylodění slavnostně vzpomínáno v Londýně. Roku 1920 se 25. dubna uskutečnila v Austrálii vzpomínka na všech 60.000 padlých v bojích 1. sv. války a od roku 1927 je Anzac Day australským státním svátkem. Jak víme, historie pak přinesla další celosvětový válečný konflikt. Následovala australská účast v bojích ve Vietnamu a dnes se australští vojáci účastní operací v Afganistánu ( na základě nedávného rozhodnutí vlády budou staženy všechny jednotky do konce tohoto). Jak již bylo zmíněno, dnes je Anzac Day vzpomínkovým dnem na všechny padlé ve válečných konfliktech.

Oslavy probíhají v celé Austrálii podle stejného scénáře. Den začíná tzv. dawn service, mší za úsvitu. V Sydney začínala bohoslužba ve 4,30 ráno. Důvodem je, že i vylodění v Gallipoli začalo před úsvitem. Mše má pevně stanovený průběh (kopíruje se průběh bohoslužby z roku 1927). Během bohoslužby zazní na polnici Last Post (což je melodie, kterou mi skauti dobře známe jako večerku), následuje minuta ticha a recitace úryvku z básně, která byla uveřejněna už v roce 1914. Dnes je známá jako Lest we forget – Nezapomeňme.

They shall grow not old, as we that are left grow old.

Age shall not weary them, nor the years condemn.

At the going down of the sun and in the morning,

We will remember them.

Lest we forget.

Volný, ale opravdu volný překlad: 

Nezestárnou, nenechali jsme je zestárnout,

Věk je neunaví, ani roky neodsoudí,

Při západu slunce i ráno,

Budeme jich vzpomínat.

Nezapomeňme.

Samozřejmě se kladou věnce. Tradiční smuteční květinou je vlčí mák, protože ty prý kvetly kolem zákopů v době vylodění.

Osobně jsem kvůli práci nenašla sílu vstát takhle brzy, ale věřím, že bych byla velmi dojatá (to myslím bez sebemenší známky sarkasmu). Stačí mi shlédnout toto video a vhání mi to slzy do očí.

Po ranní mši následuje slavnostní armádní průvod městem. Kousíček jsem ho zahledla cestou do práce. Ale bohužel jsem neměla čas se zastavit a přes okolní dav nešlo ani nic fotit. Tak alespoň několik momentek z města.

Symbolický křížek za padlé

Hlavní tepna města, George St., pouze pro pěší

A pak již je čas jít to, jak jinak v Austrálii, náležitě zapít. Nejen naše hospoda tak celý den vřela a byla plná mužů, a samozřejmě i žen, v uniformách. Musím říci, že uniforma má zvláštní moc udělat téměř z každého chlapa fešáka (u těch žen to zase tak neplatí). Včera jsem těch uniforem viděla spoustu a zodpovědně prohlašuju, nejhezčí jsou námořníci. Oproti jiným dnům to byla příjemná změna, fotit se místo s asijskými turisty s australskými námořníkyJ

Ještě jedna pěkná světská tradice se váže k Anzac Day. Jedině během tohoto dne je povoleno oficiálně hrát (Australané mají totiž sklon nejen k pití, ale i ke gamblerství) jednoduchou hazardní hru „Two  - up“. To se hodí dvě mince do vzduchu a sází se na to, co padne. Tuhle hru hráli vojáci v zákopech u Gallipole, takže si jejich památku můžete připomenout i prohrou pár dolarů v některém z vyhlášených sydneyských pubů.

Ne všichni Australané samozřejmě slaví Anzac Day, pro mnoho z nich je to jen den volna (asi jako naše státní svátky pro většinu Čechů) a příležitost se napít. Ovšem třeba mše za svítání se jen v Sydney zúčastnilo cca 6.000 lidí a průvod městem sledovaly s nezbytou vlaječkou v ruce další tisíce.

Anzac Day je totiž nejen příležitost připomenout si padlé, ale také demonstrovat národní hrdost, a to si zase tak moc Australanů ujít nenechá.