RUNNERSKÁ ABECEDA II

Velmi děkuji za pozitivní ohlasy mých čtenářů, které se ke mě dostávají různými cestami. Tímto všechny zdravím. Pokud máte nápad na nějaké speciální téma nebo vás něco zvláště zajímá, neváhejte mi to sdělit. Použijte komentář, popřípadě "kontaktní osoby":-) Třeba budu mít z koncem školy více času na spisování.

Dnes zakončíme runnerskou abecedu. Nepřehlédněte soutěžní anketu v závědu článku!

M – manažer. Nudící manažer je špatný, nudící manažerka ještě horší. Vzhledem k tomu, že máme dvě manažerky a dva manažery můžu směle prohlásit, že s chlapy se prostě dohodnete lépe. A pokud zrovna není do čeho moc píchnout, tak prudí přiměřeně a nevymýšlí blbosti. Manažerka je schopná přinutit vás pobíhat kolem hospody, a rozdávat balonky, jen abyste vypadali zaměstnaně. Nebo si s vámi vážně pohovořit o tom, že vás viděla přibližně před týdnem špatně držet skleničku, a to že se tedy rozhodně nesmí opakovat.

N – Nehoda. Tak dlouho se bojíte, že někoho polejete, až se vám to povede. Já nejdříve dvakrát dost pořádně zlila jen sebe. Pak přišlo období „klidu“, až jsem jeden večer polila chlapíka pivem. Pivo bylo malé, ale zase ho dostal za krk celé. Musím, říci, že se tedy tvářil dost otráveně, ale mohlo to být i horší. Mě to natolik zdrblo, že když mě viděly číšnice, které patřil stůl (jinak dost protivná), i manažerka, tak jsem nedostala ani vynadáno. A manažerka mě raději pustila následně domů, abych se zotavila.  Musím říci, že to že někoho poleju, je do teď moje noční můra. Zvláště během hektických pátečních a sobotních večerů, kdy se člověk prodírá s plnými tácy opilým davem.

O – Obří porce. Nikdy jsem moc nechápala českou zálibu v obřích porcích – hlavně aby byl plný talíř. Máme to společné s Němci. Pivo do tupláku, obří řízek, 40cm dlouhý wurst, obrovský talíř s výběrem německých specialit… Nejvděčnějšími zákazníky pro podobné zhůvěřilosti jsou Asiaté. Ovšem zásadně objednávají podobná jídla na sdílení (dle své tradice ochutnat od všeho, co je na stole). Často takto sdílejí i piva, kdy si objednají jeden tuplák a ten pak rozlévají do skleniček od vody (ne že bychom tohle zrovna podporovali, ale těžko tomu úplně zabráníme). Jak vypadá takový stůl po asijském stolování, by už bylo zase na jinou kapitolu.

Výběr specialit, aneb vše v jednom. Zvláště oblíbené u asijských hostů.

P – Pomoc. Nikdo se zrovna nepohrne, aby vám pomohl. Další runnerky kvůli tomu, že váš příchod je pravděpodobně okradl o nějaké ty hodiny (už zapomněly, jak si stěžovaly, že jsou v práci od rána do večera). Číšnice jednoduše kvůli tomu, že většina z nich je protivná a pak taky nesmírně důležitá. Pochopila jsem, že mnohé po přidělení této pozice dosáhly svého kariérního vrcholu a mají tedy právo být na sebe náležitě pyšné. Jeden manažer se nechal slyšet, že viděl některé začínající runnerky po střetu s dobře naloženou číšnicí i plakat, ale mě nedostalyJ

R – Rovnováha. Nikdo vám neřekne jak si piva rovnat, takže je třeba experimentovat a pak také koukat, jak to dělají ostatní. Špatně vyvážený tác hrozí při postupném odebírání drinků tragédií, takže si ho po příchodu ke stolu musíte odložit. A to je nejen neprofesionální, ale mnohdy to ani nejde. Pokud si tác na baru pěkně přerovnáte podle svého, máte cestou možnost si vysoké sklenice přidržovat. Pokud si zákazníci od velkého stolu objednají jenom nápoje ve vysokých sklenicích, nezbývá než se cestou modlit, aby to dobře dopadlo.

S – Sklenice. Různá nápoje i různá piva se servírují do různě tvarovaných a samozřejmě různě velkých sklenic. Zákazníci si málokdy objednají stejná piva, stejné velikosti (pokud ano, je to zájezd Číňanů, kterým to objedná průvodkyně, aby od nich měla pokojJ). Pak je plný tác nejen značně těžký, ale také nestabilní.

Nové pivo Löwenbraü Pils a zvláště jeho skleničky si drinkrunnerky okamžitě oblíbily:-)

Tak tu dumám nad tím, proč je to pivo české stylem a ne chutí?

Š – Šichta. My tu samozřejmě říkáme shift, ale ono je to dost podobné. Rozeznáváme shift a double shift. Šichta trvá v průměru 4 hodiny (tedy v lepších časech trvala). V týdnu bývá dost často kratší o víkendu pak zase velmi často delší. Double šichty se dělají především v pátek a v sobotu, to pak není problém odpracovat 10 hodin s 1 – 2 hodinovou pauzou uprostřed. Celkově je pak člověk v práci od nevidím do nevidímJ

T – Timing. Že jsou Němci puntičkáři a potrpí si na přesnost, všichni víme. Ale že německy „na čas“ znamená 10 min dopředu, jsem se dověděla až v Löwenbräu. Pokud tedy začíná šichta ve 12,30, musím mít otisk prstu ve 12,20.

U – Útěkáři. Dost mě to překvapilo, ale poměrně pravidelně utíkají někteří hosté bez placení. Většinou se to stane tak jednou, dvakrát do měsíce. Hosté se napijí, najedí, objednají další rundu a mezitím zmizí. Málokdy se je podaří dohnat.

Ovšem mistrovský kousek předvedl jeden chlapík. Vypadal, pravda, trochu ošuntěle, takže se číšnici do jeho obsluhování moc nechtělo, ale pak ji přesvědčil suverénním vystupováním a drahými doutníky. Objednal pivo a schnitzel. Když došlo na placení, tak prohlásil, že nemá peníze a nechal si zavolat manažerku. Té zopakoval to samé a pak poklidně vyčkal, diskutujíc s ochrankou, příjezdu policie. Ta mohla pouze konstatovat, že je to známá firma, že podobně jedl v dalších restauracích v centru. Vždy zkonzumuje jen tolik, aby to byl přestupek. Protože je to bezdomovec, pokuty samozřejmě neplatí. A jako návdavek přidali policisté informaci, že dotyčný má žloutenku typu C. Následně se tedy dezinfikoval nejen stůl a nádobí a také všechen personál, který se k tomuhle pánovi přiblížil. Já vím, že se to nemá, neplatit, ale mě dost pobavil, je to jak z jednoho filmu s BurianemJ

V – Voda. Hlavně ta kohoutková. Sice pokaždé, když vleču na stůl džbány s kohoutkovou vodou, tak se vztekám, protože je to těžké a nestabilní. Ovšem jinak mi samozřejmě přijde skvělé, že můžete objednávat kohoutkovou vodu bez jakýchkoliv poznámek personálu. Je to samozřejmost, a pro restaurace podávající alkohol dokonce povinnost, nabízet vodu zdarma.  

Y  - Yellongel. Ze začátku ho (nebo podobná mazání) můžu vřele doporučit do domácí lékárničky každého runnera. Vaše nohy, popřípadě šlachy na rukou to jistě ocení.

Z – Zavíračka. Neboli těch pár chudáků, co musí vydržet do hořkého konce. Jako s novým členem týmu s vámi budou vymetat právě zavíračky. Což je dvě až tři noci po sobě opravdu záhul. Ale má to i pozitivní stránky. Třeba, když zbude v kuchyni jídlo na které jinak nemáte nárokJ

Koho u Z logicky napadli „Zákazníci“, tak se také dočkáJ Ale tohle téma si žádá samostatnou kapitoluJ To se do pár řádek nevejde…

Ž – Opravdu hloupé písmenko a má inspirace je na bodu 0. Autor nejvtipnějšího hesla na Ž z prostředí Löwenbraü, má u mě po návratu do speciální australskou cenuJ Své nápady směřujte do komentářů nebo na můj e-mail.

RUNNERSKÁ ABECEDA

Pozice, na kterou mě v Löwenbräu zaměstnali, se jmenuje drink runner. Její náplň spočívá ve velice jednoduchém sledu úkonů: vzít na baru tác s nápoji, a donést ho k příslušnému stolu podle čísla na objednacím lístku (dále již docket). Pokud ale do tohoto procesu zahrneme všechny související faktory, je z toho rázem poměrně složitá, a co hůř fyzicky namáhavá operace. Pro všechny zájemce o práci na této pozici jsem připravila ABECEDU Runnerky.

A – Alkohol. Co jiného v takové německé hospodě, než samozřejmě pivo, ale na nápojovém lístku Löwenbräu je také nepřeberné množství šnapsů. Šnapsy se pro pobavení hostů servírují na kusu dlouhého dřeva, kterému se říká stick. Musím říci, že pokaždé, když jsem na obsluhou daru žádána, abych podala stick  - „Styk, please“ nemůžu se nesmát. Ovšem odmítám barmanům vysvětlit, co mě na tom vždy tak pobaví. Cesta se stickem plným panáků narvanou hospodou bývá opravdu dobrodružná, ale hosté to milují a co bychom pro ně neudělali.

B – Boty. Po experimentech se slušivými balerínkami, které jsem do slova a do písmene prošoupala a málem si v nich odrovnala nohy, jsem musela trochu zainvestovat a koupit si běžecké botasky (podotýkám, že jsem nikdy podobnou obuv nevlastnilaJ). S mým dirdlem tvoří nepochybně okouzlující a stylovou kombinaci, ale tady nejde o parádu.

Jak jsem prochodila boty...

C – Competition. Každý večer se u nás soutěží v pití piva a v zatloukání hřebíků. To by vás nenapadlo, jaká to může být „legrace“. Pravda, že někdy v týdnu je problém sehnat zájemce o účast. Naopak o víkendu se musí konat několik kvalifikačních kol, než dojde na napínavé finále o voucher na kořalku. Pije s tupláků (dámy) a z tuplovaných tupláků (pánové), ale v každém je vždy jen jedno malé nealko pivo. Což ovšem publikum netuší, takže podle stavu opilosti reaguje náležitě bouřlivě.

Č  - Číslo stolu. Je životně důležité, naučit se čísla stolů. Pokud bloudíte moc dlouho, jste jednak za blbce a druhak vám spadne pěna (jedno ze zlatých pravidel Löwenbräu zní „Perfect pour“), takže se následně musíte vrátit a nechat pivo opravit. A co víc jste za blbce nejen před zákazníky, ale i před barmany. Vzhledem k velikosti Löwenbräu, a mé špatné paměti na čísla, byla tohle opravdu výzva.

D - Docket. Lístek, který vyjede a baru z takové chytré mašinky. Je na něm, vše, co je třeba k doručení nápojů zákazníkovi. Číslo stolu, druhy, množství a velikost objednaných nápojů, a poznámky k různým speciálním požadavkům, které místní zákazníci milují. Více vody, méně ledu, káva zvláště horká, sójové mléko zvláště studené, citron do piva, limetku do sodovky, nahřátou sklenici na vodu, …

Tady je to jednoduché, jedna položka, žádné komplikace...

E – Extra hot. Celkem časný požadavek při objednání kávy, stejně jako nespočet další výjimek. Extra hot je ale nejzábavnější. Pressovač má samozřejmě nastavenou nějakou standardní teplotu ideální pro typ kávy, kterou používáme. A tahle teplota nejde měnit. Přišla jsem na jedinou věc, kterou můžu pro extra hot kávu udělat…a to přidat při jejím servírování do kroku.

F – Finger print. Doba nám od časů píchaček pokročila, takže my se hlásíme na směnu přes scanner prstu. Dokonce jsem musela poskytnout otisky dvou různých prstíků, kdyby mi prý jeden někdo uřízl. Tak nevím, co to mělo znamenat?! Je to sice vysoce sofistikovaný systém, ale stejně nás nezbavil povinnosti upisovat se do papírového výkazu. Přínos jeho zavedení mi tak zatím zůstává utajen.

G – guard. Přesněji RSA Guard. Už jsem v několika příspěvcích zmínila, že Australané pijí přespříliš. Máme tu tak systém všemožných pravidel, zákazů a licencí. Kromě toho jsou podniky určitého typu povinny mít tzv. RSA Guardy. Prostě takové lepší vyhazovače, kteří mají taky speciální školení a průkazku na to, že mohou dělat vyhazovače. Jejich úkolem je kontrolovat, stav opilosti hostů (hosty v určitém stavu opilosti vůbec nevpustit dovnitř), pomoci obsluze přesvědčit hosta, který má dost, že už mu opravdu nenalejeme, kontrolovat věk příchozích na páteční a sobotní music party, kontrolovat správné obutí a oblečení (v žabkách vás po šesté do většiny hospod nepustí a není to kvůli parádě, ale hlavně kvůli bezpečnosti) a předcházet případným konfliktům. Pokud tady totiž začne rvačka, tak většinou bývá ostrá. Takže jakýkoliv náznak problémové chování (například sportovní skandování) končí vevedením z hospody. Kluci z ochranky jsou většinou milí a někteří, tedy zvláště jeden, i dost pohledníJ

H – Hosteska. Poslední dobou jsem neustále posílána dělat hostesku - to je ten chudák, co stoji před dveřmi a mrzne. Většinu casu se tam dost nudím, v týdnu tedy skoro porad. A ten nedostatek práce znamená, že taky většinou mažu dost brzo domů. Patrné jsem tím ovšem pokročila v karierním zebřičku. Protože „houstovani“ je v důsledku určitě fyzicky mnohem mene náročné než roznášení nápojů. Někdy je to i dost dobrodružné, zvláště o sobotním večeru, kdy se snažím do hospody nacpat průměrných 500 rezervaci, které míváme. Nikdy nevím, jak to dopadne. Člověk u toho konečně využije mozek, což není k zahození. A pak taky trochu pocvičím speaking. Nebýt těch málo hodin týdnu a zimy, která mi venku bývá, tak bych si nemohla vůbec stěžovat. Co je nevtipnější na tom všem, že jsem takto povýšila až po té, co jsem se vymluvila (se mi tam opravdu nechtělo), že nemůžu jít na školení "Jak byt tou nejlepší hosteskou"J

Hosteska v akci.

CH – Chléb. V kuchyni pečou dobrý evropský chléb. Z nějakého, mě nepochopitelného důvodu ho jako zaměstnanci nesmíme jíst. Občas se mi děsně nenápadně podaří ukořistit nějaký ten krajíček a to je potom radosti.

I - Informace. Hospoda má finger print, webové stránky a profil na Facebooku, ale se zaměstnaci stále komunikuje jednoduchým a velmi účinným způsobem. Přilepí vám to co musíte vědět na skříňku v šatně, tomu neutečete.

Jak prostíráme...

Opakování je matka moudrosti:-)

A tohle je zvláště veselé pravidlo. Speciálně pro hektické sobotní večery.

J – Jódlování.  I tuhle radost nám pravidelně dopřává jedna z kapel, které hrají v Löwenbräu. Zjistila jsem ale, že pokud vám každý večer hraje někdo pořád ty samé blbé věci, prostě otupíte. Takže si často vůbec neuvědomím, že došlo na většinou hostů oblíbené jódlovací číslo.

K – Kolegyně. Časem jsem zjistila, že některé kolegyně na číšnických pozicích jsou celkem v pohodě. Jen si musí neustále vymezovat hřiště. Hodně mi také pomohlo, že jsem se hodně snažila pracovat opravdu pilně, takže pochopily, že jim můžu být k něčemu dobrá. Ovšem o některých kolegyních, a je mi líto, že musím napsat, že zvláště o těch českých, bych do teď nedokázala říci nic moc pěkného. Jejich sebevědomí postavené na tom, že dělají dva roky v Sydney v hospodě, mě nepřestává fascinovat.

L – Löwenbräu. „Löwenbräu. Ein Bier wie Bayern“. Co to má znamenat těžko říci. Nedávno po mě jeden zákazník chtěl, abych mu to přeložila a následně vysvětlilaJ No, bylo to veselé, ale pochopila jsem, že pod tímhle sloganem si můžete představit, co chcete a vždycky to bude správně.

Pro zájemce o podrobnější informace o největším německém pivovaru přikládám odkaz http://www.loewenbraeu.de/

Další část abecedy zese někdy příště. Slibuji, že brzo!

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE III.

Dozrál čas na další pokračování vašeho oblíbeného seriálu „Bez práce nejsou koláče“. Pevně věřím, že zaujal hlavně námětem ze života a vybroušeným stylem, a ne pouze na základě staré známé pravdy, že cizí neštěstí vždycky potěšíJ

V posledním díle jsem končila tím, že mám domluvený trail jako ranní uklízečka kanceláří, Na trail jsem se měla dostavit ve středu 7.3.2012 ráno. V pondělí mě cestou na pláž (nezaměstnanost měla i své světlé stránky) zastihl telefonát z německé pivnice Löwenbräu, kde jsem zhruba před měsícem nechala své CV, a pak se tam 2x bez úspěchu byla ptát, zda mají volno. Nabídka zněla, přijít v úterý večer na trail, nezaváhala jsem ani chvíli. Podmínkou bylo dostavit se s černými botami, bílými ponožkami, zapalovačem, propiskou a číšnickým otvírákem. Musela jsem tedy zakoupit černé baleríny a bílé ponožky, ukrást spolubydlícím zapalovač a vypůjčit si od nich ten správný otvírák. Úterý dopoledne jsem pak strávila teoretickým nácvikem jeho používání (na Youtube najdete opravdu všechno). Praktický nácvik by mě vyšel dost draho, protože s korkem tu koupíte jen opravdu hodně drahá vína a to ještě ta evropská.

Během trailu jsem se nejprve dověděla, kde máme únikové východyJ, teď už vím, co mi tím naznačovali. Pak došlo na stručné seznámení s provozem pivnice a pak jsem se zařadila do provozu. Dostala mě na starosti kolegyně a ukázalo se, že mluvíme stejnou řečí, takže to bylo o něco příjemnější. Po 3 hodinách jsem byla naprosto vyčerpaná, vystresovaná, politá (naštěstí sama a ne zákazník), ale hlavně zaměstnaná. Hurá!!! Poprvé v Austrálii jsem tu taky dostala papír nadepsaný pracovní smlouva, vyplnila nástupní dokumenty a materiály k samostudiu (manuál, jídelní a nápojový lístek a hlavně plány s čísly stolů). A jako bonus jsem se dověděla, že mám ke každé směně nárok na staff meal, takže jsem si okamžitě dala řízek s hranolky. První pořádné jídlo od příjezdu, žádné těstoviny, žádný toustový chleba. Jo a na ten otvírák nedošloJ

Přímý vstup na http://www.lowenbrau.com.au/

Zbývalo vyřešit otázku co naplánovanou kariérou v úklidové firmě. Abych si mohla být jistá, že se rozhoduji na základě maximálního množství informací, rozhodla jsem se absolvovat domluvený trail. Už ranní vstávání lehce po čtvrté mi ukázalo, že tohle nebude práce pro mě. Následně jsem zjistila, že objem práce, který moje předchůdkyně zvládala za 4 hodiny, by mně na začátku sebrala hodin minimálně 6. Byl to pěkný hukot 4 patra kancelářské budovy, nekonečné množství informací, co se čistí kdy, kdy se kde vyměňuje jaký papír a náplň, na co se smí, a nesmí používat daný čistící prostředek, a pak taky v každém patře pěkná řádka záchodů ke každodennímu pulírování. Po zralé úvaze nad ranní kávou v sousední kavárně a zvážení všech pro a proti, jsem se rozhodla pro kariéru u piva.

Pro šťouraly, výše uvedené kalkulace byly čistě odhad. Takže nereflektují dnešní situaci:-)

Později se ukázalo, že jsem se rozhodla správně. Doufám, že nebudu mít důvod tento názor změnit

• vydělám si více peněz (můžu směle prohlásit, že v Austrálii pracuju opravdu jen pro peníze, takže to musím zmínit na prvním místě)
• mám možnost popovídat s lidmi (tedy ne, že by vždy bylo o co stát), mám zdarma jídlo (i když řízek už po dvou měsících nemůžu pomalu ani vidět)
• můžu chodit do pořádného kurzu na AJ (žádný večerní rychlo kurz)
• po každé večerní směně si můžu dát staff drinkJ

Jak jsem se seznamovala s životem v Löwenbräu si povíme zase někdy příště.

ANZAC DAY

Zase jeden lehce vzdělávací článek, někdy mi to prostě nedá.

Včera oslavila Austrálie další státní svátek tzv. ANZAC Day. Je to den, kdy Australané vzpomínají padlé ve všech válečných konfliktech, kterých se země zúčastnila.

Dne 25. 4. 1915 se nově formované australské a novozélandské jednotky (Australian and New Zealand Army Corbs – ANZAC) vylodily na pobřeží Gallipole. Aby se, samozřejmě na straně Dohody, zapojily do bojů 1. světové války. Pokud vám Gallipole stejně jako mě nic neříká, nemusíte zoufat nad svými znalostmi dějepisu. V Čechách známe tyto boje spíše jako bitvu o Dardanely.

Pro zájemce více na wiki http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Gallipoli

Ačkoliv boje skončily pro jednotky Dohody v lednu 1916 ústupem, a pro špatně vyzbrojené australské jednotky znamenaly ohromné ztráty (přes 8.000 padlých australských vojáků), byla a dodnes je tato bitva pro Australany velmi významná. Byl to totiž první válečný konflikt, do kterého se samostatný Australský stát zapojil. Bohužel nikdo tu v Austrálii netuší, že u založení Australského státu asistoval český velikán Jára Cimrman. A byl to právě on, kdo zvolil pro založení dobře zapamatovatelné datum 1. 1. 1901.

Zpět k Anzac Day. Hned roku 1916 bylo výročí vylodění slavnostně vzpomínáno v Londýně. Roku 1920 se 25. dubna uskutečnila v Austrálii vzpomínka na všech 60.000 padlých v bojích 1. sv. války a od roku 1927 je Anzac Day australským státním svátkem. Jak víme, historie pak přinesla další celosvětový válečný konflikt. Následovala australská účast v bojích ve Vietnamu a dnes se australští vojáci účastní operací v Afganistánu ( na základě nedávného rozhodnutí vlády budou staženy všechny jednotky do konce tohoto). Jak již bylo zmíněno, dnes je Anzac Day vzpomínkovým dnem na všechny padlé ve válečných konfliktech.

Oslavy probíhají v celé Austrálii podle stejného scénáře. Den začíná tzv. dawn service, mší za úsvitu. V Sydney začínala bohoslužba ve 4,30 ráno. Důvodem je, že i vylodění v Gallipoli začalo před úsvitem. Mše má pevně stanovený průběh (kopíruje se průběh bohoslužby z roku 1927). Během bohoslužby zazní na polnici Last Post (což je melodie, kterou mi skauti dobře známe jako večerku), následuje minuta ticha a recitace úryvku z básně, která byla uveřejněna už v roce 1914. Dnes je známá jako Lest we forget – Nezapomeňme.

They shall grow not old, as we that are left grow old.

Age shall not weary them, nor the years condemn.

At the going down of the sun and in the morning,

We will remember them.

Lest we forget.

Volný, ale opravdu volný překlad: 

Nezestárnou, nenechali jsme je zestárnout,

Věk je neunaví, ani roky neodsoudí,

Při západu slunce i ráno,

Budeme jich vzpomínat.

Nezapomeňme.

Samozřejmě se kladou věnce. Tradiční smuteční květinou je vlčí mák, protože ty prý kvetly kolem zákopů v době vylodění.

Osobně jsem kvůli práci nenašla sílu vstát takhle brzy, ale věřím, že bych byla velmi dojatá (to myslím bez sebemenší známky sarkasmu). Stačí mi shlédnout toto video a vhání mi to slzy do očí.

Po ranní mši následuje slavnostní armádní průvod městem. Kousíček jsem ho zahledla cestou do práce. Ale bohužel jsem neměla čas se zastavit a přes okolní dav nešlo ani nic fotit. Tak alespoň několik momentek z města.

Symbolický křížek za padlé

Hlavní tepna města, George St., pouze pro pěší

A pak již je čas jít to, jak jinak v Austrálii, náležitě zapít. Nejen naše hospoda tak celý den vřela a byla plná mužů, a samozřejmě i žen, v uniformách. Musím říci, že uniforma má zvláštní moc udělat téměř z každého chlapa fešáka (u těch žen to zase tak neplatí). Včera jsem těch uniforem viděla spoustu a zodpovědně prohlašuju, nejhezčí jsou námořníci. Oproti jiným dnům to byla příjemná změna, fotit se místo s asijskými turisty s australskými námořníkyJ

Ještě jedna pěkná světská tradice se váže k Anzac Day. Jedině během tohoto dne je povoleno oficiálně hrát (Australané mají totiž sklon nejen k pití, ale i ke gamblerství) jednoduchou hazardní hru „Two  - up“. To se hodí dvě mince do vzduchu a sází se na to, co padne. Tuhle hru hráli vojáci v zákopech u Gallipole, takže si jejich památku můžete připomenout i prohrou pár dolarů v některém z vyhlášených sydneyských pubů.

Ne všichni Australané samozřejmě slaví Anzac Day, pro mnoho z nich je to jen den volna (asi jako naše státní svátky pro většinu Čechů) a příležitost se napít. Ovšem třeba mše za svítání se jen v Sydney zúčastnilo cca 6.000 lidí a průvod městem sledovaly s nezbytou vlaječkou v ruce další tisíce.

Anzac Day je totiž nejen příležitost připomenout si padlé, ale také demonstrovat národní hrdost, a to si zase tak moc Australanů ujít nenechá.

ROYAL EASTER SHOW

Royal Easter Show (dále jen RES) nepochybně patří k velikonocům nejen tady v Sydney, ale v celé Austrálii. Tato původně zemědělská výstava má velmi dlouhou tradici. První ročník se konal již v roce 1823, což na místní poměry skoro v pravěkuJ Výstava začíná krátce před Velikonocemi a trvá 12 dnů a každý den se do areálu hrnou tisíce návštěvníků. Výstava se koná v Olympijském parku, takže i tohle byl důvod, proč se tam vydat.





Plakát z roku 1935, již tenkrát byla návštěva společenskou nutností.

Ačkoliv se od počátků mnohé změnilo, je to pořád hlavně zemědělská výstava, kam se sjíždějí farmáři z celé Austrálie, aby prezentovali svou práci a zúčastnili se některé z mnoha chovatelských soutěží. Mít doma šampióna z Royal Easter Show je velmi prestižní záležitost.

Dalším, a dnes možná důležitějším, posláním výstavy je přiblížit outback městu. Udělat nemalou reklamu místnímu zemědělství a významu práce farmářů, zpropagovat domácí zemědělskou produkci mezi spotřebiteli (ne že by tu obecně bylo možné koupit moc potravin z dovozu). Takovou podporu, jako mají místní zemědělští producenti jim jejich čeští kolegové mohou opravdu jen a jen závidět.

Tohle všechno jsem tak nějak čekala, ale Royal Easter Show je mnohem více než obdoba české Země Živitelky. Velká část je zábavný lunapark se vším, co k takové pouti patří. Pak tu najdete pavilony věnované zahradě a květinám (soutěžíme o největší dýni, nejhezčí jablko, …), zařízení domů a bytů (plno stánků se souputníky Horsta FuchseJ), halu s módou (od naprostých příšerností až po stánky hodné CodeMode), halu s potravinami. Samozřejmostí je pavilon věnovaný vínu, a tady jsem velmi trpěla…

Půl den je opravdu málo, takže jsem se soustředila na zvířátka.

Naprosto fascinována jsem procházela pavilonem „Umění a řemesla“. I tady se prezentovali vítězové soutěží (celkem se letos na RES udělovali ceny ve více než 12.500 kláních) v  kategoriích jako je dětská pletená móda, křížová výšivka, domácí zavařenina – podkategorie bobulové ovoce, americký ovocný koláč, nástěnné gobelíny, …Vždycky když už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, objevila se další vitrína s ještě bizarnějšími výrobky. Dost jsem se bavila představou, jak se taková pletařka celý rok připravuje na upletení vítězného svetříku, hledá inspiraci, kombinuje vzory a barvy, brousí jehllice… a pak po mučivém čekání na verdikt poroty, si doma do vitrínky vystaví stuhu pro vítězeJ

Kategorie textilní hračky - skupiny. No není to roztomilé?:-)

Další specifikum RES. Takzvané showbags. To je taška s výhodným nákupem čehokoliv. Můžete mít plnou tašku pouťových blbostí, reklamních předmětů velkých firem, drogistického zboží, sladkostí, … Je to neuvěřitelný fenomén, mnoho lidí přijede vybaveno velkými zavazadly (nesmrtelná taška na kolečkách je téměř povinná výbava) hlavně za výhodnými nákupy a nakupuje opravdu ve velkém.  A pak je to samozřejmě past na rodiče, protože vaše dítko nemůže RES opustit alespoň bez jediného showbagu. A jak jsem viděla, u jediného to většinou nekončí. Mimochodem takovou koncentraci rozjívených a rozmazlených dětí jako v hale se showbagy jsem už dlouho neviděla.

Co nejvíce zaujalo mě, bylo rodeo. Rodeo, jaké u nás neuvidíte. Jednak se těžko na rodeovou soutěž přijde podívat cca 5000 návštěvníků a druhak se u nás některé klasické rodeové disciplíny z důvodů ochrana zvířat nejezdí (třeba je zakázána asi nejznámější  disciplína  - jízda na býku). Tedy podle toho, co jsem viděla já, to nebyli býci, kdo by trpěl, ale nebudu to otevírat žádnou polemiku. V Austrálii je to jedna z národních zábav, samozřejmě ji více holdují lidé v outbacku než tady v Sydney. Nejvyšší soutěž jezdí velmi dobře zaplacení profesionálové. Já viděla soutěž mezi národními týmy NSW a Queenslandu, což jen podpořilo bouřlivou atmosféru. K obrovské radosti diváků domácí celkem přesvědčivě zvítězili.

Na závěr ještě jeden, zcela neočekávaný poznatek z RES. Všichni Australané opravdu nejsou opálení surfující manažeři a jejich půvabné dlouhonohé a dlouhovlasé partnerky. I tady žijí špatně oblékaní lidé s nadváhou (eufemisticky řečeno), které zajímají hlavně slevy. Takže jakýpak mindráky, stačí se podívat jen na okraj nablýskaného Sydney.

Více na http://evcaj.rajce.idnes.cz/Australie_-_Royal_Easter_Show

JAK JSME HLEDALY BYDLENÍ

Dalo by se říci, že když opomene strašný nepořádek v kuchyni, menší nepořádek v koupelně, pravidelný rachot do pozdních nočních hodin, ztrácející se jídlo a mikropokojíček, nebylo nám zase na Manly tak zleJ Krásná terasa, nový nábytek, pračka, sušička, prací a čistící prostředky v ceně. A pro mě to nejlepší, pláž v pěší vzdálenosti.

Ovšem život není pláž. Život tady v Sydney je pro většinu našinců práce a škola. A práce, viz příslušné články, nakonec rozhodla o tom, že se přestěhujeme. Každodenní dojíždění a hlavně pozdní noční návraty nebyly nic příjemného. Vyhazování peněz za drahé jízdné a ztráta času. Ostatně čas jsou taky peníze. Takže jsme se rozhodly, přesunout si další kurz ve škole do její pobočky v centru a začaly hledat nový byt.

Požadavky pro předvýběr:

-       byt v pěší vzdálenosti od školy (max. 30 min)

-       pračka, sušička, neomezený internet

-       cena max. 180 dolarů osoba/týden, účty za energie, internet v ceně

-       dvoulůžkový pokoj, žádná další osoba s námi v pokoji

-       preferované dvě samostatné postele (máme k sobě sice s Luckou poslední měsíce blízko, ale všechno má své hranice)

-       max. 8 lidí v celém bytě

-       max. 4 lidi na jednu koupelnu

-       rozumný národností mix (ne čistě asijský nebo brazilský byt)

-       volné od začátku dubna

První návštěva vyhlédnutého bytu ukázala, že bude potřeba požadavky trochu upravit. Přidaly jsme tedy:

-       nikdo nebydlí v obývacím pokoji (v době naší návštěvy spal na gauči člověk, který obýval obývákJ)

-       nikdo nebydlí ve vestavěné šatně (i kdyby se tam nakrásně vešla celá matrace)

-       Chinatown nebude to správné místo na hledání bytu

Následné návštěvy už nebyly tak odstrašující, ale poučily nás ještě o následujícím:

-       to že se po telefonu člověk dozví, že nikdo nebydlí v obýváku, neznamená, že někdo nebydlí na zasklené lodžii přístupné z obýváku nebo za přepážkou z banánových krabic

-       je potřeba se zeptat, jestli každá z nás dostane vlastní klíč

-       i v luxusní bytové rezidenci se může nacházet naprosto příšerně zabordelený „baťůžkářský byt“,  nacpaný po strop postelemi a se vstupními dveřmi olepenými izolepou, aby se nezavíraly (kdo by se tahal s klíčem)

Musím říci, že ke konci už to bylo trochu zoufalé. Přesto jsme se nenechaly zdolat a bavily se alespoň čtením mezi řádky inzerátů. Níže pár ukázek, jak se správně zorientovat mezi nabídkami bytů, abyste nedělali stejné chyby jako myJ

Tohle je tak levné, že patrně bydlí někdo nejen v obýváku, na lodžii a ve vestavěné šatně, ale i ve spodních skříňkách kuchyňské linky. Velmi pravděpodobně asijský byt

Zde patrněbydlí v jedné místnosti majitel/nájemce (soudě dle promyšlené výzdoby bytu), který si tímto vydělává na nájem. To je běžné a naše domácí to dělá stejně. Zádrhel bych opět viděla v nízké ceně a ve slovíčku shareroom = hodně lidí v jednom pokoji. Což následně zcela vylučuje tidy a pravděpodobně i clean.

Podezřele nízká cena na to, že byt je v úplném centru, „Short term welcome“ = jasně baťůžkážský byt, tzn. byt, kdy majitel bydlí někde hodně daleko od té hrůzy, a jen pravidelně kasíruje nájem. Čekejte 4 až 6 lidí v jedné místnosti na patrových postelích, nepořádek, rachot a neustále se měnící spolubydlící.

Nakonec se vše v dobré obrátilo. A my už 14 dní bydlíme na nové adrese. Jsme 4 na poměrně velký mezonetový byt, máme s Luckou koupelnu pro sebe, byt je tak klidný, že by se tam člověk bál, spolubydlící potkáváme příležitostně a okolí je přímo parádní. Slečna domácí je z Indie. Samozřejmě není to bydlení snů. Byt by rozhodně snesl generální úklid, neškodilo by vymalovat, no a nějaký lepší nábytek by taky nebyl od věci. Ovšem v rámci toho na co se nám dostává za výše uvedených požadavků a finančních možností, jsme si výrazně polepšily.

Zatím se neobjevily žádné vážnější problémy, a tak lze za hlavní komplikace považovat tyto okolnosti:

1)    Celý byt je plný naftalínových kuliček. Přesvědčila jsem sama sebe, že to je jen kvůli molům a švábům, a ne kvůli štěnicím, na které je prý naftalín taky určen. Všechny kuličky z našeho pokoje nahradila přijatelnějším odpuzovačem proti molům a jako pojistku zakoupila i pár návnad na šváby (a stejně se následující den, hned jeden promenádoval po pokoji, asi nečetl návod, kam má jít a co sežrat).

2)    Máme nařízeno prát pouze na studenou vodu, což jak všichni víme, moc nefunguje. Slečna domácí tvrdí, že je to kvůli tomu, že praní na vyšší teploty rozbíjí pračku. My si naopak myslíme, že je to tím, že je poněkud spořivá. Takže jsme přešly na tzv. guerilla washing, a troufale pereme na 30 někdy dokonce na 40. Pračka zatím funguje, i když pravda, včera ráno poprvé zastávkovala…

3)    Zatím to komplikace není, ale dá se očekávat, že brzy bude. V celém bytě není topení a tím pádem v něm v zimě, bude pěkná zima.

Další drobnosti (jako třeba upadlou sprchu a mírný nepořádek ve společných prostorách) prostě neřešíme (nebo se alespoň snažíme, teď mluvím hlavně za sebe, neřešitJ).

Já pevně věřím, že tohle je má poslední štace v Sydney. Pak už bych se ráda stěhovala zpět do Čech.