ROYAL EASTER SHOW

Royal Easter Show (dále jen RES) nepochybně patří k velikonocům nejen tady v Sydney, ale v celé Austrálii. Tato původně zemědělská výstava má velmi dlouhou tradici. První ročník se konal již v roce 1823, což na místní poměry skoro v pravěkuJ Výstava začíná krátce před Velikonocemi a trvá 12 dnů a každý den se do areálu hrnou tisíce návštěvníků. Výstava se koná v Olympijském parku, takže i tohle byl důvod, proč se tam vydat.





Plakát z roku 1935, již tenkrát byla návštěva společenskou nutností.

Ačkoliv se od počátků mnohé změnilo, je to pořád hlavně zemědělská výstava, kam se sjíždějí farmáři z celé Austrálie, aby prezentovali svou práci a zúčastnili se některé z mnoha chovatelských soutěží. Mít doma šampióna z Royal Easter Show je velmi prestižní záležitost.

Dalším, a dnes možná důležitějším, posláním výstavy je přiblížit outback městu. Udělat nemalou reklamu místnímu zemědělství a významu práce farmářů, zpropagovat domácí zemědělskou produkci mezi spotřebiteli (ne že by tu obecně bylo možné koupit moc potravin z dovozu). Takovou podporu, jako mají místní zemědělští producenti jim jejich čeští kolegové mohou opravdu jen a jen závidět.

Tohle všechno jsem tak nějak čekala, ale Royal Easter Show je mnohem více než obdoba české Země Živitelky. Velká část je zábavný lunapark se vším, co k takové pouti patří. Pak tu najdete pavilony věnované zahradě a květinám (soutěžíme o největší dýni, nejhezčí jablko, …), zařízení domů a bytů (plno stánků se souputníky Horsta FuchseJ), halu s módou (od naprostých příšerností až po stánky hodné CodeMode), halu s potravinami. Samozřejmostí je pavilon věnovaný vínu, a tady jsem velmi trpěla…

Půl den je opravdu málo, takže jsem se soustředila na zvířátka.

Naprosto fascinována jsem procházela pavilonem „Umění a řemesla“. I tady se prezentovali vítězové soutěží (celkem se letos na RES udělovali ceny ve více než 12.500 kláních) v  kategoriích jako je dětská pletená móda, křížová výšivka, domácí zavařenina – podkategorie bobulové ovoce, americký ovocný koláč, nástěnné gobelíny, …Vždycky když už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, objevila se další vitrína s ještě bizarnějšími výrobky. Dost jsem se bavila představou, jak se taková pletařka celý rok připravuje na upletení vítězného svetříku, hledá inspiraci, kombinuje vzory a barvy, brousí jehllice… a pak po mučivém čekání na verdikt poroty, si doma do vitrínky vystaví stuhu pro vítězeJ

Kategorie textilní hračky - skupiny. No není to roztomilé?:-)

Další specifikum RES. Takzvané showbags. To je taška s výhodným nákupem čehokoliv. Můžete mít plnou tašku pouťových blbostí, reklamních předmětů velkých firem, drogistického zboží, sladkostí, … Je to neuvěřitelný fenomén, mnoho lidí přijede vybaveno velkými zavazadly (nesmrtelná taška na kolečkách je téměř povinná výbava) hlavně za výhodnými nákupy a nakupuje opravdu ve velkém.  A pak je to samozřejmě past na rodiče, protože vaše dítko nemůže RES opustit alespoň bez jediného showbagu. A jak jsem viděla, u jediného to většinou nekončí. Mimochodem takovou koncentraci rozjívených a rozmazlených dětí jako v hale se showbagy jsem už dlouho neviděla.

Co nejvíce zaujalo mě, bylo rodeo. Rodeo, jaké u nás neuvidíte. Jednak se těžko na rodeovou soutěž přijde podívat cca 5000 návštěvníků a druhak se u nás některé klasické rodeové disciplíny z důvodů ochrana zvířat nejezdí (třeba je zakázána asi nejznámější  disciplína  - jízda na býku). Tedy podle toho, co jsem viděla já, to nebyli býci, kdo by trpěl, ale nebudu to otevírat žádnou polemiku. V Austrálii je to jedna z národních zábav, samozřejmě ji více holdují lidé v outbacku než tady v Sydney. Nejvyšší soutěž jezdí velmi dobře zaplacení profesionálové. Já viděla soutěž mezi národními týmy NSW a Queenslandu, což jen podpořilo bouřlivou atmosféru. K obrovské radosti diváků domácí celkem přesvědčivě zvítězili.

Na závěr ještě jeden, zcela neočekávaný poznatek z RES. Všichni Australané opravdu nejsou opálení surfující manažeři a jejich půvabné dlouhonohé a dlouhovlasé partnerky. I tady žijí špatně oblékaní lidé s nadváhou (eufemisticky řečeno), které zajímají hlavně slevy. Takže jakýpak mindráky, stačí se podívat jen na okraj nablýskaného Sydney.

Více na http://evcaj.rajce.idnes.cz/Australie_-_Royal_Easter_Show

JAK JSME HLEDALY BYDLENÍ

Dalo by se říci, že když opomene strašný nepořádek v kuchyni, menší nepořádek v koupelně, pravidelný rachot do pozdních nočních hodin, ztrácející se jídlo a mikropokojíček, nebylo nám zase na Manly tak zleJ Krásná terasa, nový nábytek, pračka, sušička, prací a čistící prostředky v ceně. A pro mě to nejlepší, pláž v pěší vzdálenosti.

Ovšem život není pláž. Život tady v Sydney je pro většinu našinců práce a škola. A práce, viz příslušné články, nakonec rozhodla o tom, že se přestěhujeme. Každodenní dojíždění a hlavně pozdní noční návraty nebyly nic příjemného. Vyhazování peněz za drahé jízdné a ztráta času. Ostatně čas jsou taky peníze. Takže jsme se rozhodly, přesunout si další kurz ve škole do její pobočky v centru a začaly hledat nový byt.

Požadavky pro předvýběr:

-       byt v pěší vzdálenosti od školy (max. 30 min)

-       pračka, sušička, neomezený internet

-       cena max. 180 dolarů osoba/týden, účty za energie, internet v ceně

-       dvoulůžkový pokoj, žádná další osoba s námi v pokoji

-       preferované dvě samostatné postele (máme k sobě sice s Luckou poslední měsíce blízko, ale všechno má své hranice)

-       max. 8 lidí v celém bytě

-       max. 4 lidi na jednu koupelnu

-       rozumný národností mix (ne čistě asijský nebo brazilský byt)

-       volné od začátku dubna

První návštěva vyhlédnutého bytu ukázala, že bude potřeba požadavky trochu upravit. Přidaly jsme tedy:

-       nikdo nebydlí v obývacím pokoji (v době naší návštěvy spal na gauči člověk, který obýval obývákJ)

-       nikdo nebydlí ve vestavěné šatně (i kdyby se tam nakrásně vešla celá matrace)

-       Chinatown nebude to správné místo na hledání bytu

Následné návštěvy už nebyly tak odstrašující, ale poučily nás ještě o následujícím:

-       to že se po telefonu člověk dozví, že nikdo nebydlí v obýváku, neznamená, že někdo nebydlí na zasklené lodžii přístupné z obýváku nebo za přepážkou z banánových krabic

-       je potřeba se zeptat, jestli každá z nás dostane vlastní klíč

-       i v luxusní bytové rezidenci se může nacházet naprosto příšerně zabordelený „baťůžkářský byt“,  nacpaný po strop postelemi a se vstupními dveřmi olepenými izolepou, aby se nezavíraly (kdo by se tahal s klíčem)

Musím říci, že ke konci už to bylo trochu zoufalé. Přesto jsme se nenechaly zdolat a bavily se alespoň čtením mezi řádky inzerátů. Níže pár ukázek, jak se správně zorientovat mezi nabídkami bytů, abyste nedělali stejné chyby jako myJ

Tohle je tak levné, že patrně bydlí někdo nejen v obýváku, na lodžii a ve vestavěné šatně, ale i ve spodních skříňkách kuchyňské linky. Velmi pravděpodobně asijský byt

Zde patrněbydlí v jedné místnosti majitel/nájemce (soudě dle promyšlené výzdoby bytu), který si tímto vydělává na nájem. To je běžné a naše domácí to dělá stejně. Zádrhel bych opět viděla v nízké ceně a ve slovíčku shareroom = hodně lidí v jednom pokoji. Což následně zcela vylučuje tidy a pravděpodobně i clean.

Podezřele nízká cena na to, že byt je v úplném centru, „Short term welcome“ = jasně baťůžkážský byt, tzn. byt, kdy majitel bydlí někde hodně daleko od té hrůzy, a jen pravidelně kasíruje nájem. Čekejte 4 až 6 lidí v jedné místnosti na patrových postelích, nepořádek, rachot a neustále se měnící spolubydlící.

Nakonec se vše v dobré obrátilo. A my už 14 dní bydlíme na nové adrese. Jsme 4 na poměrně velký mezonetový byt, máme s Luckou koupelnu pro sebe, byt je tak klidný, že by se tam člověk bál, spolubydlící potkáváme příležitostně a okolí je přímo parádní. Slečna domácí je z Indie. Samozřejmě není to bydlení snů. Byt by rozhodně snesl generální úklid, neškodilo by vymalovat, no a nějaký lepší nábytek by taky nebyl od věci. Ovšem v rámci toho na co se nám dostává za výše uvedených požadavků a finančních možností, jsme si výrazně polepšily.

Zatím se neobjevily žádné vážnější problémy, a tak lze za hlavní komplikace považovat tyto okolnosti:

1)    Celý byt je plný naftalínových kuliček. Přesvědčila jsem sama sebe, že to je jen kvůli molům a švábům, a ne kvůli štěnicím, na které je prý naftalín taky určen. Všechny kuličky z našeho pokoje nahradila přijatelnějším odpuzovačem proti molům a jako pojistku zakoupila i pár návnad na šváby (a stejně se následující den, hned jeden promenádoval po pokoji, asi nečetl návod, kam má jít a co sežrat).

2)    Máme nařízeno prát pouze na studenou vodu, což jak všichni víme, moc nefunguje. Slečna domácí tvrdí, že je to kvůli tomu, že praní na vyšší teploty rozbíjí pračku. My si naopak myslíme, že je to tím, že je poněkud spořivá. Takže jsme přešly na tzv. guerilla washing, a troufale pereme na 30 někdy dokonce na 40. Pračka zatím funguje, i když pravda, včera ráno poprvé zastávkovala…

3)    Zatím to komplikace není, ale dá se očekávat, že brzy bude. V celém bytě není topení a tím pádem v něm v zimě, bude pěkná zima.

Další drobnosti (jako třeba upadlou sprchu a mírný nepořádek ve společných prostorách) prostě neřešíme (nebo se alespoň snažíme, teď mluvím hlavně za sebe, neřešitJ).

Já pevně věřím, že tohle je má poslední štace v Sydney. Pak už bych se ráda stěhovala zpět do Čech.

HAPPY EASTER

Na otázku, jak se v Sydney nebo dokonce v celé Austrálii slaví Velikonoce neexistuje jednoznačná odpověď. Ale základem je určitě klasická tradice křesťanských Velikonoc.

Státní svátky

Samozřejmostí je státní svátek na Velký pátek – Good Friday. S tímto dnem jsou tu spojená poměrně přísná omezení. Zavřeno mají všechny větší obchody (jen Číňan u nás na rohu se držích své otevírací doby 7 dní/ 24 hodin), musí zavřít všechny bottle shopy a zavírá i dost restaurací a hospod. Ty, které zůstanou otevřené, jako třeba ta naše, zavřou dříve než obvykle (my ve 22,00).

Dalším volným dnem je pondělí. Ale tady to není jako u nás, kdy si většina lidí myslí, že Velikonoce jsou v pondělí. Pondělí je náhradní den. Austrálie totiž realizuje to, o čem já už dlouho mluvím, jako o převratném nápadu. A to že, v případě, že připadne nějaký státní svátek na víkend, měl by se zákonitě nahradit. A tady se opravdu nahrazuje, a to vždy následující pondělí. U Velikonoc je to trochu vtipné, protože Boží hod Velikonoční bude vždy v neděli, ale když už jednou to pravidlo máme, musí se dodržovat striktně.

Vzhledem k národnostní a náboženské pestrosti, nehrají pro Velikonoce pro mnoho obyvatel Austrálie (jako pro mnoho obyvatel České republiky) větší význam. Ovšem čemu tady podlehne téměř každý, je čokoládové šílenství.

Svátky čokolády

Australané prý rozdají a zkonzumují nejvíce čokoládových vajíček a zajíců na hlavu na světě. Nevím, co je na tom pravdy, tvrdila to naše učitelka, rodilá Australanka. Ovšem pravdou zůstává, že už dlouho před Velikonocemi byly obchody doslova zaplaveny čokoládovou havětí. A poslední týden jsem pravidelně míjela dlouhou frontu před vyhlášeným obchodem s čokoládou v centru města. Včera měli prodlouženou pracovní dobu do 22,00, aby stihli uspokojit všechny zájemce.

V životní velikosti:-)

V Austrálii je zvykem obdarovat čokoládou nejen děti, ale i rodiče, široké příbuzenstvo, přátele, kolegy v práci,… Dostali jsme vajíčko i ve škole.

Velikonoční králík versus velikonoční bilby

S čokoládovým šílením se pojí i jeden zajímavý souboj.  V 90. letech minulého století přišli dva australští zoologové s myšlenkou, nahradit velikonočního králíčka velikonočním bilbym. Králík není původní australské zvíře. Kolonizoval celý kontinent, ohrožuje mnoho původních druhů a ve volné přírodě je považován za škůdce. Jeho rozšíření mimo jiné přivedlo na okraj vyhubení původní druh australského vačnatce  - bilbyho. Králíci prostě sežrali bilbyům (někdy je to přechylování opravdu náročnéJ) jejich potravu.

Bilby

Představitelé „Save the Bilby Fund“ se snaží prosadit bilbyho jako symbol Velikonoc. Do projektu se zapojili i velcí výrobci čokolády, a zařadili čokobilbyho do nabídky. Výtěžek z prodeje čokobilbyů jde na program jejich záchrany ve volné přírodě. Ačkoliv snaha je to ušlechtilá, v tomto velikonočním souboji stále vede králíček. Já osobně jednoznačně fandím BILBYMUJ!

Někdo preferuje králíky:-)

Hot cross buns

Posledním všeobecně uznávaným symbolem australských velikonoc je tradiční pečivo – hot cross buns. Toto pečivo přivezli do Austrálie Britové (jak jinak). Tradičně se hot cross buns jedí na Velký pátek k snídani. Je to obdoba našeho mazance. Ovšem jen do té míry, že obě pečiva na sobě mají křížek. Existuje mnoho různých variant a příchutí hot cross bunss. My jsme ve škole ochutnali skořicovou, ale můžete si udělat čokoládové, jablečné a kdoví jaké ještě. Pro případné zájemce přikládám odkaz na recepty:

-       V češtině http://www.apetitonline.cz/recepty/6216-hot-cross-buns.html

-       V angličtině, větší výběr příchutí http://www.taste.com.au/search-recipes/?q=hot+cross+buns&publication=

Důležitá poznámka, hot cross buns se jedí se teplé (jak už z názvu vyplývá) a potřené máslem.

Royal Easter show.

O této významné společenské události příští týden a snad v obrazech, protože bych se tam velmi ráda vypravila.

Veselé Velikonoce – Happy Easter!

Cup cake ve velikonočním vydání

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE II.

Na slibované pokračování článku o problémech při hledání práce, došlo podstatně později, než jsem čekala, a to kvůli tomu, že jsem tu práci našla. Tolik vtip na začátek a teď k mé profesní kariéře tady v Sydney.

Zcela překvapivě jsem svoje působení na australském pracovním trhu zahájila, jako samostatná podnikatelka. Po mnoha neúspěšných pokusech s hledáním práce, jsem se rozhodla uveřejnit inzerát jako uklízečka. S tím, že má kvalifikace zahrnuje i hlídání dětí a venčení psů nebo různé kombinace výše uvedenéhoJ Abych to shrnula, ozvala se mi jedna paní, která hledala hospodyni na plný úvazek (při škole nemožné), další chtěla, abych jí zajela na dvě hoďky přes celé město vyžehlit (i při mé zoufalé situaci  - nerentabilní) a pak nějaký úchyl, kterého zajímalo hlavně kolik mi a kdy se k němu můžu nastěhovat.

Pak, když už jsem na inzerát skoro zapomněla, se mi ozval mladý muž, že se s přítelkyní stěhují do nového bytu a potřebují ho uklidit. Tak jsem na to kývla, domluvily jsme si hodinou sazbu 18 dolarů a já jela obratem do City uklízet. Tam se ukázalo, že jsem se neměla s požadovanou mzdou držet tak při zemi. Žádné skromný první byteček. Mladý pár se stěhoval z apartmánu v 29. patře mrakodrapu v City do apartmánu v posledním 42. patře toho samého domu. Jejich nový byteček zahrnoval obrovský obývací pokoj a 3 ložnice se třemi koupelnami. Celou dobu, co jsem tam gruntovala, mi vrtalo hlavou, k čemu jim budu ty další dvě ložnice. Moje zaměstnavatelka Natalie byla zcela určitě mladší než já, mírně odměřená, marketingová manažerka. Jestli se všechny mají takhle dobře, měla bych přemýšlet o změně kariéry.

Tam nahoře, tři balkonky uprostřed

Obýváček

Nakonec jsem k ní jela ještě jednou, to jsem strávila 3 hodiny žehlením oblečení všech možných vyhlášených značek. A pak si mě pozvala na úklid svého původního bytu (malý obývák a jen 2 ložnice a 2 koupelny – takže jsem pochopila, že museli do většíhoJ). Tam jsem měla čest s její matkou. A to byl zážitek. Paní matinka se mnou mluvila jako s pologramotnou osobou, důkladně mi vysvětlovala, jak uklízet to, či ono, aby to následně po mě opravovala, jako špatně provedené. Pak se mi dostalo školení ve stylu, toto je vysavač a používá se tak a tak. Po tomto poslední zážitku mi nějak nevadilo, že se Natálie již neozvala.

Nemusím zdůrazňovat, že platby probíhaly z ruky do ruky, takže jsem se rázem stala účastnicí černého pracovního trhu.

Ve stejnou dobu, jako jsem docházela k Natálii, jsem prošla výběrovým řízením na pozici v úklidové firmě specializované na úklid bytů a domů. Pohovor, kde jsem měla odpovídat na otázky, proč chci dělat zrovna tuto práci a jaké jsou mé pozitivní vlastnosti mě upřímně a nefalšovaně pobavil. Ovšem nebyl čas na legraci, takže jsem vše důkladně zvážila a odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Majitelka firmy Yolanda se jevila jako sympatická osoba, nabízená hodinová mzda byla 20 dolarů a slíbený počet hodin na týden 30. Takže jsem se rozhodla, že bych změnila školu na večerní, a práci s potěším přijala. Samozřejmostí bylo, že absolvuji jeden den práce zadarmo v rámci tzv. trailu.

Pracovní uniforma pro MOP Industries

Na památku:-)

Yolandu zvláště zaujalo, že umím řídit auto a manuální převodovkou. Moje připomínky, že ale neumím jezdit vlevo, odbyla konstatováním, že se to naučím rychle. Nezbývalo než jí věřit.

Další požadavek byl na zřízení si místní obdoby živnostenského listu. Tady bych ráda zdůraznila, že to zabralo 15min klikání na počítači (a to ještě jen proto, že mi to čtení v AJ přece jen chvíli trvá), okamžitě jsem získala živnostenské oprávnění, jeho originál dorazil do týdne poštou. Zní to jako sci-fi, ale přísahám, že je to pravdaJ.

Tím ale pozitivní zkušenosti v souvislosti s Yolandou a prací pro její firmu MOP Industries končí. Po prvním dnu práce zadarmo, následoval druhý, že prý je to jiný tip úklidu, který se musím taky naučit. Pak došlo na řízení auta. Samotné řízení nebylo to tak strašné, jak jsem se bála. Jen jsem stále hledala řadicí páku tam, kde už byly dveře ven a občas měla tendenci odbočovat do protisměru. Problém byl ale v tom, že se Yolanda zapomněla u pohovoru zmínit, že hledá někoho hlavně na ježdění autem za různými byty. A pak takovou drobnost, že čas v autě se neplatí. Placený je jen samotný úklid. Začala jsem tušit, že tady bude zakopaný pes, takže jsem využila nabídky jednoho známého z Čech, který mě dohodil pohovor se svou šéfkou v další úklidové firmě. Tentokrát specializované na úklid kanceláří.  

Na den, kdy jsem tam šla na pohovor hned tak nezapomenu. Pohovor byl v sedm ráno (ano opravdu 7,00), z domu jsem vyrazila ještě za tmy a strašného lijáku. S vědomím, že pokud bych tenhle nový úklid dostala, budu vstávat každý den ještě dříve, protože to byla práce od 6,00 – 10,00. Lilo jako z konve, pohovor byl o poznání formálnější než minule. Paní majitelka firmy byla dosti nepříjemná osoba, ale na tohle jsem byla upozorněna dopředu. Na druhou stranu se od začátku mluvilo narovinu o hodinových sazbách, náplni práce, pracovní smlouvě a podobných náležitostech. Cestou do práce k Yolandě jsem přemýšlela, jako zběsilá, co mám dělat a jakou práci si mám nechat/ vybrat. Kde jsou pro a proti, jak neudělat chybu, abych nakonec nebyla bez práce vůbec. Musím říct, že jestli jsem si přijela do Austrálie vyčistit hlavu, tak podobné chvilky k tomu zrovna nepomáhají.

Nakonec tomu pomohl první opravdový ostrý pracovní den pro Yolandu. Celý pátek jsme jezdily s kolegyní po zakázkách. Přestože jsme nemusely hledat cestu, protože jsme sledovaly auto jiné kolegyně, strávily jsme v součtu 5 hodin řízením a 3 hodiny placeným úklidem. Netřeba zdůrazňovat, že tohle se nám moc nevyplatilo. Po tomto zážitku bylo jasno, kývla jsem na úklid kanceláří a domluvila se na trailu (jak jinak zadarmo na příští středu). Ovšem pocit uspokojení z učiněného rozhodnutí se nedostavilL

Budu vstávat ve čtyři, pracovat do deseti, do školy budu chodit večer (večerní kurs je kratší než mám předplacený), do školy budu muset dojíždět na Manly (žádná úspora za jízdenky) a ještě mi bylo garantováno jen 20 hodin práce, což znamenalo výdělek jen na přežití, rozhodně ne žádné úspory….

Abych na závěr shrnula své působení pro MOP Industries:

-       Pracovala jsem a to to opravdu tvrdě celé tři dny zadarmo (majitelka mi překvapivě nenabídla po mém oznámení ani proplacení mého posledního dne)

-       Řídila jsem auto v levosměrném provozu a projela s ním i úplným centrem města, i po Harbour bridgeJ

-       Navštívila jsem opravdu luxusní a krásné byty a domy

-       Naučila se lecos o úklidových prostředcích a neocenitelné triky na úklid

-       Naučila se vyptat se opravdu podrobně na všechny náležitosti pracovního poměru (už bylo na čase, personalistkoJ)

= jedna poučná životní zkušenost s příznakem - neopakovat

Jak to všechno dopadlo, všichni víte, ale myslím, že si Bavoři zaslouží vlastní kapitoluJ. Takže pokračování příště.

Tento článek jsem pro vás napsala během dvou přestávek v práci na svém oblíbeném místě v Sydney

REALITNÍ VÁŠEŇ

Malá vsuvka z jiného soudku, nebojte, pokračování mé pracovní story bude.

Ale už dlouho se chystám zmínit vášeň obyvatel Sydney pro reality. Zniňuje to dokonce můj turistický průvodce a množství realitních kanceláří, Tlusté realitní přílohy novin a poutavé vývěsní štíty před realitami na prodej nebo k pronájmu to jen potvrzují.

Vyfotila jsem pro vás (omlouvám se, ale scaner tu opravdu nemáme) realitní přílohy místního plátku - je to moje oblíbené sobotní čtení a naše hra s Luckou. Tak kam se z téhle špinavé hlučné baťůžkářské díry odstěhujeme:-)



V sobotu jsou v Manly Daily realitní přílohy hned dvě, ve středu jen jedna

A stěhujeme se SEM:-)

Pokud by někoho zajímaly ceny, tak je to drahé:-) Jak jinak tady v Austrálii. Ale je to drahé i pro místní a to tak, že se často sharují i velmi luxusní nemovitosti, aby si jejich majitelé vidělali na splátky.
"Beach front" pak zvedá ceny nemovitostí do závratných výšin. Prodeji ale pomůže i to pokud alespoň z jednoho vašeho okna je vidět kousíček moře.

Část mého příbuzenstva, která ráda navštěvuje vzorové domy by tu byla v sedmém nebi. Každou středu je v novinách obsáhlý seznam nemovitostí, které budou o víkendu otevřené k návštěvě a časy, kdy je tam možné se podívat. Stačí vyrazit.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Je čase vyslyšet hlasy všech, kteří volají po pravdivých a nepřikrášlených informacích ze zdejšího života. Ne, že by předchozí příspěvky byly smyšlené, ale jak se ukázalo, většina mých čtenářů touží po informacích jdoucích na dřeňJ Přátelé je to tady, doufám, že jste připraveni na příděl australské reality. Samozřejmě nelze generalizovat tohle je můj pohled na věc. Kdo mě zná, ví, že jsem založením realista (někteří, třeba ti co se mnou poslední dobou bydlíJ, by řekli pesimista, ale zase tak strašné to nebude) se silnými sklony k sarkasmu.

Pokud bych měla napsat, čemu jsem věnovala většinu svých myšlenek, činů a nějakou tu slzu, či více, za poslední měsíc a půl bude to jednoznačně práce, tedy přesněji jejímu hledání. Práce je totiž pro nás, běžné smrtelníky otázkou bytí a nebytí pod australským sluncem. Bez práce nejsou koláče (ty vem čert), ale bohužel ani bydlení a pravidelný příděl toustového chleba, špaget a levného vína (ne, bez toho to opravdu nejde). Takže pracovat/ nepracovat = být/ nebýt v Austrálii.

Malá didaktická vložka, znáte Maslowovu pyramidu? Je to oblíbený obrázek všech možných školitelů všeho možného. Nikdy bych nevěřila, jak je možné se rychle dostat ze špice dolů a místo ptákovin typu SDC (AV čtenáři vědí, ostatní můžou být rádi, že netuší, o co se jednáJ) řešit to, za co se bude příští týden jíst. No, nevím co je lepší, ale rozhodně to je změna.

Po 2 měsících (výročí máme v neděli – koupíme lepší víno) si troufám zhodnotit, co by měl člověk udělat navíc, co by měl udělat jinak, a s čím nehne, ani kdyby se na hlavu stavěl.

Co jsem měla udělat a neudělala

1)    Udělat si v Praze baristický kurz! To znamená hlavně se naučit dokonale šlehat mléčnou pěnu. Jestli byla na Manly volná místa, tak na baristu, jestli je někoho na pracovním trhu nedostatek, tak dobrých baristů, a jestli si Australané na něco potrpí, tak je to na dobré kafe (myslím, že zdejší kávová kultura si zaslouží samostatný článek). A to, že neumím šlehat mléčnou pěnu, se vždy odhalilo opravdu snadno.

Co jsem měla udělat jinak

1)    Přiletět do Sydney v jinou dobu. Začátek roku, je špatná, špatná doba. Je plná sezóna a v sezóně se nikdo nenabírá. Všechny místa obsadili studenti a baťůžkáři, kteří se v sezóně rozhodně nikam nepohnou. V agentuře nám sice pan majitel řekl, že to bude s prací těžší, ale to bylo hezky zaobaleně řečeno, že vlastně nebude žádná. Takže dorazit v dostatečném předstihu na podzim (lepší kvůli počasí) nebo koncem února, kdy se hodně baťůžkářů pohne na sever za teplem.

2)    Vybrat si školu a bydlení spíše v City. Manly je pěkné, ale je to plážová oblast. Což je fajn, pokud jste brazilský student a váš otec vlastní 1/6 finanční skupiny Allianz (i takovou spolužačku jsem měla) Dobře, možná stačí menší dobytkářská farma. Pak vás práce nemusí zajímat a využijete toho, že máte školu přímo na pláži. Jinak je na Manly hrozný přetlak na každé místo čeká spousta studentů a baťůžkářů. Ti mají neomezené pracovní povolení a často AJ jako mateřský jazyk, což ve rvačce o nějaké to místo dost zvýhodňuje.

3)    Pořádně si připravit CV na všechny možné pozice, o které jsem měla v úmyslu ucházet se už doma. V současné době mám zpracované CV na:

-       Servírku

-       Servírku v cateringové agentuře

-       Uklízečku komerčních prostor

-       Uklízečku domácností

-       „Kičen hanďáka“ - jak se tu mezi Čechy  pěkně říká

-       Hlídačku dětí

-    Pokladní v supermarketu

 

Jenže než jsem vychytala všechny omyly a zbytečné informace (rozuměj, ty pravdivé), posílala jsem CV, která neměla šanci na úspěch.

4)    Lhát, tedy víc lhát než nám poradili v agentuře, a hned od začátku (viz bod 3). Já se svou, pro Austrálii, naprosto nepoužitelnou praxí jsem musela zapojit imaginaci opravdu naplno. Dospěla jsem do stádia, kdy jedinými pravdivými udaji v mých CV jsou mé jméno a kontaktní údaje. To není ke chlubení, to je smutný fakt. Ovšem, pozor, lhát v CV se může jen v Austrálii, v Čechách máme schopné personalistky, které na to, že lžete, spolehlivě přijdou. A pokud tam teď žádné nejsou, tak jsou asi tady, ale to není na pořád!

5)    Začít hledat hned, tak do týdne od příjezdu. Není na co čekat.

6)    Zapomenout na falešný ostych a začít rovnou obcházet podniky se CV a nabízet se tam. Posílání CV na inzeráty je spíše doplněk, většina lidí si takhle práci nesežene (i když se mnou bydlí výjimka potvrzující pravidloJ). Vykašlat se na to, co je zvykem u nás. Tady je běžné přijít do podniku a dožadovat se manažera, nutit mu své CV a hlavně se tam každý týden stavit optat se, jak to vypadá. Musím, říct, že tohle byla zatím největší škola, jaké se mi tady dostalo. Ono by to bylo těžké v češtině, natož v angličtině. A opravdu na to nejsem ta správná povaha, ale člověk dokáže neuvěřitelné věci, když prostě musí.

7)    Sehnat kontakty na všechny možné známé známých a známých známých, kteří jsou v Austrálii a zkusit je kontaktovat už před odjezdem. Já jsem se tomu dlouho bránila, hlavně nikoho neobtěžovat…Nakonec jsem pár lidí oslovila (tady patří dík Zuzce, která se ukázala jako nejlepší rozhazovačka sítí) až nějakou dobu po příjezdu a byla to všechno velmi příjemná setkání. Ze kterých vzešlo dost užitečných rad, kontakt na možnou práci a taky nějaký ten drink, káva a lahev dobrého vína.

Co nezměním, ani kdybych se na hlavu stavěla

1)    Je mi, kolik mi je, tzn. že na studentsko – baťůžkářském pracovním trhu patřím k těm nejstarším. Někteří zaměstnavatelé v tom vidí problém, u nás se tomu říká diskriminace.

2)    Nejsem australský rezident. Těžko si u nás představit inzerát typu: „Pozice pouze pro ženu, australský rezident podmínkou.“  

3)    Nejsem Číňanka, Korejka…viz předchozí bod.

4)    Vypadám, jak vypadám, tzn. dobřeJ, ale každý má samozřejmě jinou představu o vizuální podobě svého personálu.

A příště si povíme o tom, co jsem zatím dělala za práce a jak někteří místní zaměstnavatelé zdatně využívají přetlaku na pracovním trhu. Další příděl reálného života již brzy na vašem oblíbeném bloguJ.