HAPPY EASTER

Na otázku, jak se v Sydney nebo dokonce v celé Austrálii slaví Velikonoce neexistuje jednoznačná odpověď. Ale základem je určitě klasická tradice křesťanských Velikonoc.

Státní svátky

Samozřejmostí je státní svátek na Velký pátek – Good Friday. S tímto dnem jsou tu spojená poměrně přísná omezení. Zavřeno mají všechny větší obchody (jen Číňan u nás na rohu se držích své otevírací doby 7 dní/ 24 hodin), musí zavřít všechny bottle shopy a zavírá i dost restaurací a hospod. Ty, které zůstanou otevřené, jako třeba ta naše, zavřou dříve než obvykle (my ve 22,00).

Dalším volným dnem je pondělí. Ale tady to není jako u nás, kdy si většina lidí myslí, že Velikonoce jsou v pondělí. Pondělí je náhradní den. Austrálie totiž realizuje to, o čem já už dlouho mluvím, jako o převratném nápadu. A to že, v případě, že připadne nějaký státní svátek na víkend, měl by se zákonitě nahradit. A tady se opravdu nahrazuje, a to vždy následující pondělí. U Velikonoc je to trochu vtipné, protože Boží hod Velikonoční bude vždy v neděli, ale když už jednou to pravidlo máme, musí se dodržovat striktně.

Vzhledem k národnostní a náboženské pestrosti, nehrají pro Velikonoce pro mnoho obyvatel Austrálie (jako pro mnoho obyvatel České republiky) větší význam. Ovšem čemu tady podlehne téměř každý, je čokoládové šílenství.

Svátky čokolády

Australané prý rozdají a zkonzumují nejvíce čokoládových vajíček a zajíců na hlavu na světě. Nevím, co je na tom pravdy, tvrdila to naše učitelka, rodilá Australanka. Ovšem pravdou zůstává, že už dlouho před Velikonocemi byly obchody doslova zaplaveny čokoládovou havětí. A poslední týden jsem pravidelně míjela dlouhou frontu před vyhlášeným obchodem s čokoládou v centru města. Včera měli prodlouženou pracovní dobu do 22,00, aby stihli uspokojit všechny zájemce.

V životní velikosti:-)

V Austrálii je zvykem obdarovat čokoládou nejen děti, ale i rodiče, široké příbuzenstvo, přátele, kolegy v práci,… Dostali jsme vajíčko i ve škole.

Velikonoční králík versus velikonoční bilby

S čokoládovým šílením se pojí i jeden zajímavý souboj.  V 90. letech minulého století přišli dva australští zoologové s myšlenkou, nahradit velikonočního králíčka velikonočním bilbym. Králík není původní australské zvíře. Kolonizoval celý kontinent, ohrožuje mnoho původních druhů a ve volné přírodě je považován za škůdce. Jeho rozšíření mimo jiné přivedlo na okraj vyhubení původní druh australského vačnatce  - bilbyho. Králíci prostě sežrali bilbyům (někdy je to přechylování opravdu náročnéJ) jejich potravu.

Bilby

Představitelé „Save the Bilby Fund“ se snaží prosadit bilbyho jako symbol Velikonoc. Do projektu se zapojili i velcí výrobci čokolády, a zařadili čokobilbyho do nabídky. Výtěžek z prodeje čokobilbyů jde na program jejich záchrany ve volné přírodě. Ačkoliv snaha je to ušlechtilá, v tomto velikonočním souboji stále vede králíček. Já osobně jednoznačně fandím BILBYMUJ!

Někdo preferuje králíky:-)

Hot cross buns

Posledním všeobecně uznávaným symbolem australských velikonoc je tradiční pečivo – hot cross buns. Toto pečivo přivezli do Austrálie Britové (jak jinak). Tradičně se hot cross buns jedí na Velký pátek k snídani. Je to obdoba našeho mazance. Ovšem jen do té míry, že obě pečiva na sobě mají křížek. Existuje mnoho různých variant a příchutí hot cross bunss. My jsme ve škole ochutnali skořicovou, ale můžete si udělat čokoládové, jablečné a kdoví jaké ještě. Pro případné zájemce přikládám odkaz na recepty:

-       V češtině http://www.apetitonline.cz/recepty/6216-hot-cross-buns.html

-       V angličtině, větší výběr příchutí http://www.taste.com.au/search-recipes/?q=hot+cross+buns&publication=

Důležitá poznámka, hot cross buns se jedí se teplé (jak už z názvu vyplývá) a potřené máslem.

Royal Easter show.

O této významné společenské události příští týden a snad v obrazech, protože bych se tam velmi ráda vypravila.

Veselé Velikonoce – Happy Easter!

Cup cake ve velikonočním vydání

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE II.

Na slibované pokračování článku o problémech při hledání práce, došlo podstatně později, než jsem čekala, a to kvůli tomu, že jsem tu práci našla. Tolik vtip na začátek a teď k mé profesní kariéře tady v Sydney.

Zcela překvapivě jsem svoje působení na australském pracovním trhu zahájila, jako samostatná podnikatelka. Po mnoha neúspěšných pokusech s hledáním práce, jsem se rozhodla uveřejnit inzerát jako uklízečka. S tím, že má kvalifikace zahrnuje i hlídání dětí a venčení psů nebo různé kombinace výše uvedenéhoJ Abych to shrnula, ozvala se mi jedna paní, která hledala hospodyni na plný úvazek (při škole nemožné), další chtěla, abych jí zajela na dvě hoďky přes celé město vyžehlit (i při mé zoufalé situaci  - nerentabilní) a pak nějaký úchyl, kterého zajímalo hlavně kolik mi a kdy se k němu můžu nastěhovat.

Pak, když už jsem na inzerát skoro zapomněla, se mi ozval mladý muž, že se s přítelkyní stěhují do nového bytu a potřebují ho uklidit. Tak jsem na to kývla, domluvily jsme si hodinou sazbu 18 dolarů a já jela obratem do City uklízet. Tam se ukázalo, že jsem se neměla s požadovanou mzdou držet tak při zemi. Žádné skromný první byteček. Mladý pár se stěhoval z apartmánu v 29. patře mrakodrapu v City do apartmánu v posledním 42. patře toho samého domu. Jejich nový byteček zahrnoval obrovský obývací pokoj a 3 ložnice se třemi koupelnami. Celou dobu, co jsem tam gruntovala, mi vrtalo hlavou, k čemu jim budu ty další dvě ložnice. Moje zaměstnavatelka Natalie byla zcela určitě mladší než já, mírně odměřená, marketingová manažerka. Jestli se všechny mají takhle dobře, měla bych přemýšlet o změně kariéry.

Tam nahoře, tři balkonky uprostřed

Obýváček

Nakonec jsem k ní jela ještě jednou, to jsem strávila 3 hodiny žehlením oblečení všech možných vyhlášených značek. A pak si mě pozvala na úklid svého původního bytu (malý obývák a jen 2 ložnice a 2 koupelny – takže jsem pochopila, že museli do většíhoJ). Tam jsem měla čest s její matkou. A to byl zážitek. Paní matinka se mnou mluvila jako s pologramotnou osobou, důkladně mi vysvětlovala, jak uklízet to, či ono, aby to následně po mě opravovala, jako špatně provedené. Pak se mi dostalo školení ve stylu, toto je vysavač a používá se tak a tak. Po tomto poslední zážitku mi nějak nevadilo, že se Natálie již neozvala.

Nemusím zdůrazňovat, že platby probíhaly z ruky do ruky, takže jsem se rázem stala účastnicí černého pracovního trhu.

Ve stejnou dobu, jako jsem docházela k Natálii, jsem prošla výběrovým řízením na pozici v úklidové firmě specializované na úklid bytů a domů. Pohovor, kde jsem měla odpovídat na otázky, proč chci dělat zrovna tuto práci a jaké jsou mé pozitivní vlastnosti mě upřímně a nefalšovaně pobavil. Ovšem nebyl čas na legraci, takže jsem vše důkladně zvážila a odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Majitelka firmy Yolanda se jevila jako sympatická osoba, nabízená hodinová mzda byla 20 dolarů a slíbený počet hodin na týden 30. Takže jsem se rozhodla, že bych změnila školu na večerní, a práci s potěším přijala. Samozřejmostí bylo, že absolvuji jeden den práce zadarmo v rámci tzv. trailu.

Pracovní uniforma pro MOP Industries

Na památku:-)

Yolandu zvláště zaujalo, že umím řídit auto a manuální převodovkou. Moje připomínky, že ale neumím jezdit vlevo, odbyla konstatováním, že se to naučím rychle. Nezbývalo než jí věřit.

Další požadavek byl na zřízení si místní obdoby živnostenského listu. Tady bych ráda zdůraznila, že to zabralo 15min klikání na počítači (a to ještě jen proto, že mi to čtení v AJ přece jen chvíli trvá), okamžitě jsem získala živnostenské oprávnění, jeho originál dorazil do týdne poštou. Zní to jako sci-fi, ale přísahám, že je to pravdaJ.

Tím ale pozitivní zkušenosti v souvislosti s Yolandou a prací pro její firmu MOP Industries končí. Po prvním dnu práce zadarmo, následoval druhý, že prý je to jiný tip úklidu, který se musím taky naučit. Pak došlo na řízení auta. Samotné řízení nebylo to tak strašné, jak jsem se bála. Jen jsem stále hledala řadicí páku tam, kde už byly dveře ven a občas měla tendenci odbočovat do protisměru. Problém byl ale v tom, že se Yolanda zapomněla u pohovoru zmínit, že hledá někoho hlavně na ježdění autem za různými byty. A pak takovou drobnost, že čas v autě se neplatí. Placený je jen samotný úklid. Začala jsem tušit, že tady bude zakopaný pes, takže jsem využila nabídky jednoho známého z Čech, který mě dohodil pohovor se svou šéfkou v další úklidové firmě. Tentokrát specializované na úklid kanceláří.  

Na den, kdy jsem tam šla na pohovor hned tak nezapomenu. Pohovor byl v sedm ráno (ano opravdu 7,00), z domu jsem vyrazila ještě za tmy a strašného lijáku. S vědomím, že pokud bych tenhle nový úklid dostala, budu vstávat každý den ještě dříve, protože to byla práce od 6,00 – 10,00. Lilo jako z konve, pohovor byl o poznání formálnější než minule. Paní majitelka firmy byla dosti nepříjemná osoba, ale na tohle jsem byla upozorněna dopředu. Na druhou stranu se od začátku mluvilo narovinu o hodinových sazbách, náplni práce, pracovní smlouvě a podobných náležitostech. Cestou do práce k Yolandě jsem přemýšlela, jako zběsilá, co mám dělat a jakou práci si mám nechat/ vybrat. Kde jsou pro a proti, jak neudělat chybu, abych nakonec nebyla bez práce vůbec. Musím říct, že jestli jsem si přijela do Austrálie vyčistit hlavu, tak podobné chvilky k tomu zrovna nepomáhají.

Nakonec tomu pomohl první opravdový ostrý pracovní den pro Yolandu. Celý pátek jsme jezdily s kolegyní po zakázkách. Přestože jsme nemusely hledat cestu, protože jsme sledovaly auto jiné kolegyně, strávily jsme v součtu 5 hodin řízením a 3 hodiny placeným úklidem. Netřeba zdůrazňovat, že tohle se nám moc nevyplatilo. Po tomto zážitku bylo jasno, kývla jsem na úklid kanceláří a domluvila se na trailu (jak jinak zadarmo na příští středu). Ovšem pocit uspokojení z učiněného rozhodnutí se nedostavilL

Budu vstávat ve čtyři, pracovat do deseti, do školy budu chodit večer (večerní kurs je kratší než mám předplacený), do školy budu muset dojíždět na Manly (žádná úspora za jízdenky) a ještě mi bylo garantováno jen 20 hodin práce, což znamenalo výdělek jen na přežití, rozhodně ne žádné úspory….

Abych na závěr shrnula své působení pro MOP Industries:

-       Pracovala jsem a to to opravdu tvrdě celé tři dny zadarmo (majitelka mi překvapivě nenabídla po mém oznámení ani proplacení mého posledního dne)

-       Řídila jsem auto v levosměrném provozu a projela s ním i úplným centrem města, i po Harbour bridgeJ

-       Navštívila jsem opravdu luxusní a krásné byty a domy

-       Naučila se lecos o úklidových prostředcích a neocenitelné triky na úklid

-       Naučila se vyptat se opravdu podrobně na všechny náležitosti pracovního poměru (už bylo na čase, personalistkoJ)

= jedna poučná životní zkušenost s příznakem - neopakovat

Jak to všechno dopadlo, všichni víte, ale myslím, že si Bavoři zaslouží vlastní kapitoluJ. Takže pokračování příště.

Tento článek jsem pro vás napsala během dvou přestávek v práci na svém oblíbeném místě v Sydney

REALITNÍ VÁŠEŇ

Malá vsuvka z jiného soudku, nebojte, pokračování mé pracovní story bude.

Ale už dlouho se chystám zmínit vášeň obyvatel Sydney pro reality. Zniňuje to dokonce můj turistický průvodce a množství realitních kanceláří, Tlusté realitní přílohy novin a poutavé vývěsní štíty před realitami na prodej nebo k pronájmu to jen potvrzují.

Vyfotila jsem pro vás (omlouvám se, ale scaner tu opravdu nemáme) realitní přílohy místního plátku - je to moje oblíbené sobotní čtení a naše hra s Luckou. Tak kam se z téhle špinavé hlučné baťůžkářské díry odstěhujeme:-)



V sobotu jsou v Manly Daily realitní přílohy hned dvě, ve středu jen jedna

A stěhujeme se SEM:-)

Pokud by někoho zajímaly ceny, tak je to drahé:-) Jak jinak tady v Austrálii. Ale je to drahé i pro místní a to tak, že se často sharují i velmi luxusní nemovitosti, aby si jejich majitelé vidělali na splátky.
"Beach front" pak zvedá ceny nemovitostí do závratných výšin. Prodeji ale pomůže i to pokud alespoň z jednoho vašeho okna je vidět kousíček moře.

Část mého příbuzenstva, která ráda navštěvuje vzorové domy by tu byla v sedmém nebi. Každou středu je v novinách obsáhlý seznam nemovitostí, které budou o víkendu otevřené k návštěvě a časy, kdy je tam možné se podívat. Stačí vyrazit.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE

Je čase vyslyšet hlasy všech, kteří volají po pravdivých a nepřikrášlených informacích ze zdejšího života. Ne, že by předchozí příspěvky byly smyšlené, ale jak se ukázalo, většina mých čtenářů touží po informacích jdoucích na dřeňJ Přátelé je to tady, doufám, že jste připraveni na příděl australské reality. Samozřejmě nelze generalizovat tohle je můj pohled na věc. Kdo mě zná, ví, že jsem založením realista (někteří, třeba ti co se mnou poslední dobou bydlíJ, by řekli pesimista, ale zase tak strašné to nebude) se silnými sklony k sarkasmu.

Pokud bych měla napsat, čemu jsem věnovala většinu svých myšlenek, činů a nějakou tu slzu, či více, za poslední měsíc a půl bude to jednoznačně práce, tedy přesněji jejímu hledání. Práce je totiž pro nás, běžné smrtelníky otázkou bytí a nebytí pod australským sluncem. Bez práce nejsou koláče (ty vem čert), ale bohužel ani bydlení a pravidelný příděl toustového chleba, špaget a levného vína (ne, bez toho to opravdu nejde). Takže pracovat/ nepracovat = být/ nebýt v Austrálii.

Malá didaktická vložka, znáte Maslowovu pyramidu? Je to oblíbený obrázek všech možných školitelů všeho možného. Nikdy bych nevěřila, jak je možné se rychle dostat ze špice dolů a místo ptákovin typu SDC (AV čtenáři vědí, ostatní můžou být rádi, že netuší, o co se jednáJ) řešit to, za co se bude příští týden jíst. No, nevím co je lepší, ale rozhodně to je změna.

Po 2 měsících (výročí máme v neděli – koupíme lepší víno) si troufám zhodnotit, co by měl člověk udělat navíc, co by měl udělat jinak, a s čím nehne, ani kdyby se na hlavu stavěl.

Co jsem měla udělat a neudělala

1)    Udělat si v Praze baristický kurz! To znamená hlavně se naučit dokonale šlehat mléčnou pěnu. Jestli byla na Manly volná místa, tak na baristu, jestli je někoho na pracovním trhu nedostatek, tak dobrých baristů, a jestli si Australané na něco potrpí, tak je to na dobré kafe (myslím, že zdejší kávová kultura si zaslouží samostatný článek). A to, že neumím šlehat mléčnou pěnu, se vždy odhalilo opravdu snadno.

Co jsem měla udělat jinak

1)    Přiletět do Sydney v jinou dobu. Začátek roku, je špatná, špatná doba. Je plná sezóna a v sezóně se nikdo nenabírá. Všechny místa obsadili studenti a baťůžkáři, kteří se v sezóně rozhodně nikam nepohnou. V agentuře nám sice pan majitel řekl, že to bude s prací těžší, ale to bylo hezky zaobaleně řečeno, že vlastně nebude žádná. Takže dorazit v dostatečném předstihu na podzim (lepší kvůli počasí) nebo koncem února, kdy se hodně baťůžkářů pohne na sever za teplem.

2)    Vybrat si školu a bydlení spíše v City. Manly je pěkné, ale je to plážová oblast. Což je fajn, pokud jste brazilský student a váš otec vlastní 1/6 finanční skupiny Allianz (i takovou spolužačku jsem měla) Dobře, možná stačí menší dobytkářská farma. Pak vás práce nemusí zajímat a využijete toho, že máte školu přímo na pláži. Jinak je na Manly hrozný přetlak na každé místo čeká spousta studentů a baťůžkářů. Ti mají neomezené pracovní povolení a často AJ jako mateřský jazyk, což ve rvačce o nějaké to místo dost zvýhodňuje.

3)    Pořádně si připravit CV na všechny možné pozice, o které jsem měla v úmyslu ucházet se už doma. V současné době mám zpracované CV na:

-       Servírku

-       Servírku v cateringové agentuře

-       Uklízečku komerčních prostor

-       Uklízečku domácností

-       „Kičen hanďáka“ - jak se tu mezi Čechy  pěkně říká

-       Hlídačku dětí

-    Pokladní v supermarketu

 

Jenže než jsem vychytala všechny omyly a zbytečné informace (rozuměj, ty pravdivé), posílala jsem CV, která neměla šanci na úspěch.

4)    Lhát, tedy víc lhát než nám poradili v agentuře, a hned od začátku (viz bod 3). Já se svou, pro Austrálii, naprosto nepoužitelnou praxí jsem musela zapojit imaginaci opravdu naplno. Dospěla jsem do stádia, kdy jedinými pravdivými udaji v mých CV jsou mé jméno a kontaktní údaje. To není ke chlubení, to je smutný fakt. Ovšem, pozor, lhát v CV se může jen v Austrálii, v Čechách máme schopné personalistky, které na to, že lžete, spolehlivě přijdou. A pokud tam teď žádné nejsou, tak jsou asi tady, ale to není na pořád!

5)    Začít hledat hned, tak do týdne od příjezdu. Není na co čekat.

6)    Zapomenout na falešný ostych a začít rovnou obcházet podniky se CV a nabízet se tam. Posílání CV na inzeráty je spíše doplněk, většina lidí si takhle práci nesežene (i když se mnou bydlí výjimka potvrzující pravidloJ). Vykašlat se na to, co je zvykem u nás. Tady je běžné přijít do podniku a dožadovat se manažera, nutit mu své CV a hlavně se tam každý týden stavit optat se, jak to vypadá. Musím, říct, že tohle byla zatím největší škola, jaké se mi tady dostalo. Ono by to bylo těžké v češtině, natož v angličtině. A opravdu na to nejsem ta správná povaha, ale člověk dokáže neuvěřitelné věci, když prostě musí.

7)    Sehnat kontakty na všechny možné známé známých a známých známých, kteří jsou v Austrálii a zkusit je kontaktovat už před odjezdem. Já jsem se tomu dlouho bránila, hlavně nikoho neobtěžovat…Nakonec jsem pár lidí oslovila (tady patří dík Zuzce, která se ukázala jako nejlepší rozhazovačka sítí) až nějakou dobu po příjezdu a byla to všechno velmi příjemná setkání. Ze kterých vzešlo dost užitečných rad, kontakt na možnou práci a taky nějaký ten drink, káva a lahev dobrého vína.

Co nezměním, ani kdybych se na hlavu stavěla

1)    Je mi, kolik mi je, tzn. že na studentsko – baťůžkářském pracovním trhu patřím k těm nejstarším. Někteří zaměstnavatelé v tom vidí problém, u nás se tomu říká diskriminace.

2)    Nejsem australský rezident. Těžko si u nás představit inzerát typu: „Pozice pouze pro ženu, australský rezident podmínkou.“  

3)    Nejsem Číňanka, Korejka…viz předchozí bod.

4)    Vypadám, jak vypadám, tzn. dobřeJ, ale každý má samozřejmě jinou představu o vizuální podobě svého personálu.

A příště si povíme o tom, co jsem zatím dělala za práce a jak někteří místní zaměstnavatelé zdatně využívají přetlaku na pracovním trhu. Další příděl reálného života již brzy na vašem oblíbeném bloguJ.

POSTŘEHY ZE SYDNEY II.

Minulé postřehy končily přehledem fauny, takže na řadě je místní flora. Aby si i milovníci kytiček (hlavně moje maminka) přišli na své.

Flora

Letošní léto je v Sydney výjimečně deštivé. Prší prakticky každý druhý den, což tu v tuhle roční dobu rozhodně nebývá pravidlem. Běžné léto znamená teploty hodně přes 30 a hlavně sucho. Pravidelně hrozí požáry buše a obyvatelé jsou vyzívání k šetření vodou. Tak letos nešetříme a všude je zeleno a svěže.

Ve volné přírodě jsem toho zatím moc nepochodila, ale můžu konstatovat, že moc rostlin, které bych znala z českých luhů a hájů, tady člověk nepotká. Když už narazíte v přírodě na povědomou rostlinu, bude to něco, co máte doma v květináči, třeba nějaký druh fikusuJ. Rostliny ve volné přírodě tu obecně dorůstají větších rozměrů, fikus jako strom, velké kapradí, obří eukalyptové stromy, ibišek jako keř (rostou tu na každém rumišti a do toho nádherně kvetou a já z toho v práci nevymámila květ za 3 roky)…velké velká země  - velké rostliny.

Mně osobně zatím nejvíce učarovaly eukalyptové lesy, krásně to tam voní. Jako po pastilkách na bolení v krkuJ Tak mě tak napadá, že když koaly pořád žerou jen eukalyptové listí, musím jim krásně vonět z tlamičky. Budu muset ověřitJ

Zástupce flory se dostal i do znaku státu Nový Jižní Wales, je to WARATAH, česky prý Telopea nejkrásnější.

Pro opravdové zájemce doporučuji navštěvu stránek Královské botanické zahrady http://www.rbgsyd.nsw.gov.au/

Něco pro zahradníky

Popsat, jak vypadá typická sydneyská zahrada, nejde. Stejně jako je každý dům jiný, je jiná každá zahrada. Míchají se tu různé vlivy, jak evropské, tak americké, každý buduje podle svého vkusu nebo tradic země odkud pochází. Stačí projít jednou ulicí a zjistíte, že nenajdete stejný dům a stejnou zahradu. Jak osvěžující oproti české satelitní zástavbě. Pár společných, nebo alespoň převládajících znaků, ale místní zahrady mají: 

• Venkovní posezení. Alespoň jedno, lépe dvě. Klima nahrává pobytu venku a místní toho rádi využívají. A když posezení venku, tak rozhodně s grilemJ
• Žádné velké květinové záhonky, klasické léto by tu asi nepřežilly
• Spíše keře a stromy, ty rostou tak nějak samy
• Celkově spíše zahrada, která nepotřebuje moc údržby (zrovna zahrada u našeho domu je takovou typickou ukázkou)

Pohled do zahrady - keř vpravo fikus

Posezení na veandě

• Bazén, ale tady hodně závisí na tom, v jaké žijete čtvrti a jestli jste si mohli dovolit velký pozemek

A co je horkým trendem v zahradničení? Vypěstujte si svou zeleninu! I do Sydney dorazila mánie po vlastní čerstvé zelenině, takže zahradní centra mohutně inzerují nabídku sadby a příruček, podle kterých budete mít tu zaručeně největší mrkev široko dalekoJ

A na závěr jedno zahradní centrum na ukázku:-)

CO NA SEBE

Článek pro ženy:-) Podle hesla odříkaného chleba největší krajíc. Chodím tu hlavně v kraťasech, přivezla jsem si jen dvě kabelky a žádné boty na podpatku. Na nákup oblečení ani pomyšlení. Takže proč nenapsat článek o stylu sydneyských ulic.

Ovšem rovnou říkám, nejsem pekelnice Ada z výborného českého blogu Modni peklo. Mimochodem Adiny komentáře jsou vítaným rozptýlením ve chvílích těžké trudomyslnosti. Nečekejte trefné a ironické komentáře, ale spíše postřehy k tomu co tu můžete potkat na ulici. Základním pravidlo zní, noste, co máte rádi. Tady nikdo moc neřeší, co máte na sobě, váš názor vaše móda.


Vycházím z toho, že je pořád ještě léto, i když hodně deštivé. Uvidíme, co udělá se zdejšími trendy místní zima.

-         Na den není lepší bota než žabka. Žabky nejen na pláž, ale do školy, na nákup, na cestu do práce, na běhání po městě i na výlet. Ortopedi tu mají patrně o živobytí dlouhodobě postaráno.

-         Pokud vás žabky tlačí, choďte bosi. Samozřejmě to neplatí pro City, ale tady na Manly chodí neuvěřitelné množství lidí bosky a tím nemyslím po pláži. Minulý týden jsem potkala bosou paní v bance. Paní  z plavek pod sarongem ještě trochu odkapávala voda, jak se vracela z pláže, a s bankovní úřednicí v kostýmku tvořily pěknou dvojiciJ

-          Přes den se nosí hlavně šortky a tílka a topy všech barev a střihů. Sukní a šatů jsem tu zatím moc neviděla, většina mladších žen a dívek (pokud se nemusí strojit do práce) dává přednost pohodlí.

-          Jednoznačně vedou dlouhé vlasy. Dáte je do drdolu, do culíku, necháte rozpuštěné. Neřešíte stříhání, ani složitou úpravu než vyrazíte z domu. Pokud je tu nějaké žena na krátko je to na 100% Evropanka, a na 80% ČeškaJ Zcela běžně tu ráno potkáte v autobusu ženu s mokrými vlasy, ono to během dne doschne.

-          Nosí se hodně přirozený vzhled. Přes den neuvidíte výrazné líčení. Přesto to většině místních žen a dívek sluší takovým tím nenuceným způsobem.

-          Celkově se zdejší převládající styl takový příjemný mix šik a ležérních prvků. Do obchodů s oblečením jsem si zakázala vkročit, dokud nevydělám nějaké dolary. Takže nemůžu podat zprávu o nabídce, ale tuším, že bych neměla problém si vybrat.  No dobře, v jednom obchodě s kabelkama už jsem byla… Ale neměla jsem to dělat.

-          Na večer to chce opravdu vysoké podpatky (Lucka netáhla ty lodičky zbytečněJ). Když říkám vysoké, myslím tím, že těmi pod 8 cm se nemá smysl zabývat.  Samozřejmostí je, že na místo večírku musíte taxíkem a pak se doporučuje se nepouštět do delších výletů než na toaletu a zpět. Ti ortopedi se tu opravdu musí mít dobře…

-          K vysokým podpatkům patří pěkné šaty. Často velmi krátké, ale to  není pravidlem. Viděla jasem i úchvatné modely v maxi délkách. Pokud vyrážíte večer s přáteli je tu zvykem se opravdu vyfiknout (platí pro obě pohlaví). Jen pozor na přílišnou konzumaci alkoholu. Už od několika lidí jsem tu slyšela o neslavných koncích „královen večera“

-          Pánové ležérnost především. Pokud jste kravaťák, můžete v létě nechat sako a i tu kravatu většinou doma. Firmy respektují zdejší podnebí, takže většina businessmanů cestuje do City jen v tmavých kalhotách a košili (samozřejmě žádný krátký rukáv!!!).   Na chvíle volna je nutné pořídit nějaký kousek od některé z předních surfařských značek (na Manly jsou zastoupeny opravdu všechny).

Na závěr jedno pravidlo platné pro všechna pohlaví. Kdo nechce být zcela out, musí mít iPhone. Na věku ani pohlaví nezáleží. Australani „ufony“ milují, Steve má jistě někde nahoře ze zdejších prodejů radost. Mít „ufouna“ ale nestačí, je potřeba pořídit mu nějaký stylový obleček, nejlépe v neonových barvách a třeba s králičíma ušima. A pak, a to především, být všude a neustále on-line. Ono je to někdy dost potíž, pokrytí internetem na veřejných místech pokulhává, ale musíte se o to alespoň snažitJ

Takže shrnuto podrženo, Sydney má šmrnc evropských měst a trochu ležérnosti navrch. Zvykla bych siJ

POSTŘEHY ZE SYDNEY I.

Původně jsem chtěla tuto kapitolu nazvat Australské postřehy, ale vzhledem k rozloze Austrálie a specifičnosti života tady v Sydney, by to bylo poněkud zavádějící.  Austrálie má cca. 21 milionů obyvatel, žijících na území o celkové rozloze 7 692 030 km². Z toho více než 4,5 mil obyvatel žije přímo v Sydney. Austrálie je velká země... Sydney je svět sám pro sebe, velké multikulturní město měnící se každým dnem, svět hodně odlišný od zbytků Austrálie (tedy alespoň to tvrdí místníJ). 

Co mě tedy zatím stihlo zaujmout natolik, abychom se o to chtěla s vámi podělit. Nečekejte systematickou příručku, já jen chodím s otevřenýma očima a dívám se kolem se stále neutuchajícím údivem….

Slunce

Ať si náš pan prezident tvrdí cokoliv, ozonová díra existuje. Tady v Austrálii to můžete pocítit na vlastní kůži, a to velmi rychle. Opalovací krém je nedílnou součástí vybavení každé domácnosti a vyplatí se koupit si rovnou litrové rodinné balení (stejně jich za léto spotřebujete několik). Takový výběr opalovacích krémů jako v obchodech tady jsem ještě neviděla, ale menší faktor než 30, tu prakticky neseženete a rozhodně bych ho ani nedoporučovala.

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je možné si bolestivě spálit takové části těla jako oční víčka, pěšinku ve vlasech nebo ušiJ  Ve výsledku je opalovací krém trochu zavádějící označení, protože se musíte namazat kdykoliv se rozhodnete vytáhnout paty z domu a opalovat byste se vůbec neměli.

Surfing

V Čechách musíte ukusovat kilometry na kole, abyste nebyli úplně mimo (jako třeba jáJ), v Sydney musíte surfovat nebo alespoň o surfování hovořit (osobně preferuji). Toto je jedna z mála obecných představ o Austrálii, tedy,  že se tu surfuje, která alespoň tady v Sydney, platí beze zbytku. V kteroukoliv denní dobu jsou vlny plné surfařů. Ti správní vyznavači surfingu tady na Manly chodí do vln ještě ráno před prací nebo školou. Moře je prázdnější, nikde žádný turista nebo přivandrovalec ze City.

Surfují tu malé děti, ale na pláži potkáte i zástupce ročníků, které stály u základů dnešního surfového boomu. Surfují samozřejmě i ženy, ale pravda je, že jejich zastoupení je přece jen menší než třeba u snowboardingu.

Odstavec POUZE pro ženy, muži můžou číst pouze na vlastní nebezpečí. Surfování je sport, kterému by se měli věnovat všichni muži povinně. Jen škoda, že se to v Čechách bude zavádět jen velmi těžko. Jízda na surfu (nebo spíš pádlování k té správné vlně) ideálně formuje mužskou postavu – široká svalnatá ramena, vypracované břicho a samozřejmě opálení.  Tady na Manly se vám pak snadno povede, že sedíte na zastávce, čekáte na bus a kolem vás proběhne výše popsaný surfař, vracející se právě z pláže. Neopren stažený do půl těla, surf pod paží, ještě mokrý, lehce kluše bos ulicí kolem vásJ (a já jako na potvoru u sebe nikdy nemám foťák).

Od 11. do 19.2.2012 se Manly stane středobodem celosvětového surfařského dění. Koná se tu podnik světové série surfařských pohárů - Australia open. 10 nejlepších světových surfařů na Manly beachJ

„Sharování“ domů

Velmi specifický způsob podnikání místních obyvatel. Máte dům, velký dům (jiné jsem tu zatím neviděla) s více koupelnami a nelpíte na soukromí. Takže si ponecháte jednu ložnici a koupelnu a do každého ze zbylých pokojů ve vašem domě nacpete co nejvíce volných postelí. Následně pronajmete pokoje studentům a baťůžkářům. Máte zajištěný pravidelný slušný příjem a postaráno o živou společnost. Pozor tento druh podnikání není pro každého, teď už nebudete nikdy samiJ Ovšem, pokud se vám bude dařit, můžete následně koupit další dům, lehce ho zařídit a zase rozpronajímat. Takhle to třeba mají naši noví domácí, v jednom domě žijí společně s nájemníky, druhý celý projímají.

Ani bydlení v sharovaném domě není pro každého (obávám se, že asi ani moc pro mě, ale budu mít dost času si to ověřit). Jedna koupelna na šest lidí, někdo ponocuje, jiný vstává za svítání, někoho nenaučili, že nádobí se nemyje samo, a že lednička není jen na chlazení piva,... Ale zase máte zaručenou opravdu pestrou mezinárodní společnost, kdy jinde povečeříte u jednoho domu s lidmi z Kanady, Thaiwanu, Švédska a Irska?

Fauna

Ano, samozřejmě pavouci a hadi. Hadi prý ve městě moc nejsou, ale na každé zahradě tu můžete běžně narazit na prudce jedovatého pavouka, který se jmenuje redback. Od té doby co to vím, nedůvěřivě sleduji každou podezřelou červenou tečku v mém okolí. I když prý po kousnutí pravděpodobně neumřete, bude vám hodně zle.

Raději k zástupcům ptačí říše. Nejprve nadšení z prvního malého zeleného papouška ve volné přírodě.  Pak zjištění, že ti velcí práci létající nad hlavami s mohutným křikem, jsou opravdu papoušci kakadu. A nakonec hejno kakadu na dosah v městském parku.

Ovšem bohatost zástupců ptačí říše, má i svá negativa. A to velmi brzké probuzení. Každé ráno spustí ti malí (i větší) křiklouni něco, co bych jako zpěv neoznačila. Jednoznačným favoritem se velmi rychle stal Laughing Kookaburra, jinak se mu také říká monkey bird. Roztomilý zpěváček.

A nesmím zapomenout na ještěrky a ještěry. Kdykoliv se přiblížíte k vodní hladině, narazíte na fešáka (a ne jednoho), kterému se říká Wather dragon. Prvního, kterého jsme potkaly, jsme si vyfotily ze všech možných stran a úhlů. To jsme ale nevěděly, že je tu běžný asi jako u nás hlemýžď zahradníJ

Pokračování brzyJ