BALI - cestou necestou - MUNDUK

Jet do Munduku jsem původně vůbec neměla v plánu. Z horských destinací jsem chtěla navštívit Ubund. Ano, přiznávám, viděla jsem film Eat, Pray, Love, a trochu jsem doufala, že Ubud bude plný mužů podobných Javierovi Bardemovi. Ovšem po té, co mi několik místních řeklo, že Ubud je spíš plný turistů, mezi nimiž je vysoké procento osamělých žen hledajících duševní rovnováhu, duchovní cestu a popřípadě nějakého toho „Javiera“, dala jsem na rady vidět spíše Munduk.

Místní v Munduku tvrdí, že takto vypadal Ubund před vypuknutím turistického boomu. Lonely Planet tvrdí, že kdo se tam jednou vypraví, nebude chtít odejít. Já tvrdím, určitě tam zajeďte, budete okouzleni.

.  

V Munduku jsem měla trochu problém někam tu svou káru zaparkovat. Je tu jen jedna hlavní silnice a krajnice žádné. Na ubytování jsme se zašla zeptat do prvního slušně vyhlížejícího hotýlku. Sice nebyl nejlevnější (tím myslím na místní poměry), ale já se přijela na Bali mimo jiné zotavit z cestování po Austrálii, kde mi nezbývalo nic jiného než spát v hromadných ubytovnách. Tady jsem zaplatila za krásný pokoj s balkonem a výhledem na okolní sopky 300.000 rupií (cena se snídaní, samozřejmě po předchozím smlouvání). Jen jsem byla upozorněna, že ráno by mohlo být trochu rušno, protože budova, kde mám pokoj sousedí s místní školou.

Hlavní a vlastně jediná silnice v Munduku

Výhled z hotelového pokoje

Tady si neodpustím menší odbočku. K ránu mě neprobudily děti, ale kohouti (ti vás vzbudí asi kdekoliv na Bali), takže jsem aplikovala ucpávky do uší (podle mých zkušeností, naprosto nezbytná věc pro každého cestovatele) a pokračovala ve spánku. Ovšem po tom, co jsem slyšela po procitnutí, musím složit velkou poklonu místním učitelům. Původně jsem si myslela, že je přestávka, ale protože ten hrozný ryk trval dlouho, a pak ho také sem tam doprovázelo sborové „spelování“, usoudila jsem, že se vyučuje. Nevím sice, jak to vypadá v židovské škole, ale nemůže to snad být horší než v té indonéské.

Zpět k Munduku. Chtěla jsem si udělat výlet po okolí, ale nechtěla jsem využívat služeb žádného horského vůdce. Byla jsem toho názoru, že na bloumání mezi rýžovými poli ho nepotřebuji.  

Na Bali pochopitelně nenajdete žádné turistické značení a nedostanete turistické mapy.  Ale místní si vědí rady. Na recepci hotelu mě vybavili takovou roztomilou kreslenou mapku ve stylu „U velké kokosové palmy zahněte doprava“, a mohla jsem vyrazit.

Kromě menšího zaváhání na začátku, jsme se překvapivě neztratila. Okolí Munduku je jedním slovem kouzelné. Viděla jsem rýžové terasy, kokosové palmy, kávovníky, kakaovníky, banánovníky, a sousty květin.  Navštívila jsem dva nádherné mohutné vodopády. Rýžové terasy jsem vyfotila asi 100x. Ačkoli aktuálně prázdná, neuvěřitelně fotogenická. Chystalo se vysazení dalšího běhu. Mají tu 4 úrody ročně, jak mi následně vysvětlil pán v malé jídelně, kde jsem se stavovala na pozdní oběd.

Rýžová sadba je připravena

Co mě naprosto uchvátilo, byla vůně hřebíčku, který se všude kolem sušil na slunci. Vlastně jsem se celý den brouzdala svařákovým aroma. Byl čas sklizně, takže jsem často viděla balancující chlapíky vysoko ve větvích stromů, jak češou hřebíček. To jste věděli, že hřebíček roste na stromech? Hřebíček je v poslední době na vzestupu, místní farmáři ho často vysazují místo rýže, protože jeho výkupní ceny  rostou. Ne však pro to, že by v Indonésii nastal svařákový boom, ale hřebíček se tu dává do cigaret.

Za celý den jsem potkala v okolních kopcích spoustu milých lidí, žádní naháněči, žádní nabízeči, minimum turistů. Jak osvěžující.