Na Bali se jezdí vlevo. Vlevo se jezdí i v Austrálii, takže tento fakt
pro mě nebyl zas takový problém, i když občas jsem stejně místo blinkru
spouštěla stěrače. To zvláště v takových situacích, jako když mě stavěla
policie, nebylo úplně ideální. Co je ale pro člověka uvyklého evropskému
(chcete-li australskému) způsobu pohybu po pozemních komunikacích největší šok,
je silný provoz v kombinaci se svérázným výkladem pravidel.
Pořád na vás někdo troubí. Naštěstí vám tím většinou nesděluje nic ve stylu: „Ty
– dosaďte si dle osobní zkušenosti -!!!???“. Důvodem neustálého troubení je upozornit ty
před vámi, že budete předjíždět. Je jedno z jaké to bude strany, popřípadě zda
pojedete přes plnou čáru. Na balijských silnicích totiž platí nepsané pravidlo,
které jsem pochopila velmi rychle: „sleduj to co se děje před tebou - a že toho
je:-), a nestarej se o to, co děje za tebou. Protože na to už stejně nebudeš
mít čas.“ Pak tu také neplatí jízdní
pruhy, jejich linkování se chápe čistě jako doporučení. Tam kde jsou dva, se
obyčejně jezdí ve třech, pokud je na to jen trochu místa. Někdy je také trochu
těžké rozeznat, v jakém směru se v nově vytvořeném pruhu vlastně
jezdí, často se to variabilně mění.
Všude jsou samé motorky, stovky a tisíce motorek. Ty slouží k přepravě
až 3 dospělých osob, plus nějakého toho dítěte a libovolného množství dalšího
nákladu. Motorky jsou v Indonésii velmi dostupné a jejich počet roste
geometrickou řadou. Na motorkách začnou jezdit děti, jen co dosáhnou na
stupačky. Patrně bude existovat nějaké zákonné nařízení o minimálním věku, ale
pochybuji, že by se tím někdo, hlavně pak ve venkovských oblastech, nějak
vážněji zabýval.
Auto jsem měla z půjčovny, kterou mi doporučil majitel sanurského
hotelu. O ceně se v tomto případě nesmlouvalo. Jelikož ale odpovídala těm,
o kterých mě informoval Pavel, rozhodla jsem se ušetřit si pobíhání po Sanuru a
dohadování se v jednotlivých půjčovnách. Auto mi přivezli v den
odjezdu k hotelu. Jak již jsem zmínila, byla to taková obluda, poněkud
opotřebovaná od předchozích zákazníků. Škrábanců měla tolik, že se ani nevešly
do výpůjčního protokolu. Což jsem ovšem časem považovala za velkou výhodu.
V případě, že bych někde v tom provozu pořídila další, nikdo by si
toho neměl šanci všimnoutJ
 |
| Moje balijská kára:-) |
Tady bych ráda zmínila blahodárný vliv balijského klimatu. V Praze by
mě podobná situace vytočila doběla. Takhle jsem ji sledovala s výrazem
blahosklonného pobavení. Možná to dělalo to slunce, možná omluvné úsměvy
zúčastněných aktérů, možná ten pocit, jak jako žena sleduji tři lopotící se
„techniky“ a možná všechno dohromady.
Po zkušenostech s pohybem po balijských silnicích by navigaci rozhodně
doporučila. Znační silnic je hlavně ve velkých městech spíše příležitostné a
navigace (překvapivě i ta čínské výroby) vám ušetří spoustu bloudění. Já bych
ovšem příště volila variantu vlastní navigace nejmenované světové značky se
zakoupením příslušné mapy.
Benzín je na Bali levný a tankuje se snadno, protože stačí zajet ke stojanu
a vše ponechat na obsluze. Ovšem dobrá rada zní, vystoupit s auta a
zkontrolovat, zda je stojan vynulovaný. Jen tak, pro jistotuJ
Auto je pochopitelně nejdražším způsobem, jak se po ostrově pohybovat, ale
dává vám svobodu jet tam, kam chcete, kdy chcete. Podobnou volnost dává
motorka, ale tady musím důrazně varovat, že Bali rozhodně není vhodné místo na
to, učit se jezdit na motorce. To byl také důvod, proč jsem dala přednost autu.
Protože čtete tento článek, řízení jsem na Bali jsem přežila a vyšla z něj bohatší o mnoho
nepřenositelných zážitkůJ
 |
| Provoz na venkovských silničkách je minimální. |
Žádné komentáře:
Okomentovat