Půjčovny se o své vozy bojí, takže, i když je většina nezpevněných cest za sucha průjezdná i s běžnými vozy, půjčovna vás tam pustí jen 4WD. Zároveň vám zakáže řídit potmě mimo města a resorty, aby eliminovala možnost srážky s klokanem nebo jinou divou zvěří. Protože na nehody při porušení výpůjčních podmínek se nevztahuje pojištění (ani to co si sjednáte individuálně), vřele doporučuji je respektovat. A ještě jedna poznámka, pokud myslíte, že se pokud projedete vozem po nezpevněné cestě a nikdo nic nepozná (jako ostravská rodinka, se kterou jsme se dali do řeči v Alice Springs), tak věřte, že pozná. Oranžový prach, který pokryje auto a dostane se do každé škvírky, nenechá pracovníka půjčovny v cílové destinaci na pochybách, kdeže jste se to proháněli.
My jsme první úsek do resortu u Kings Canyonu absolvovaly po klasických silnicích s dokonalým asfaltem. Nebylo to tedy to správné dobrodružství, ale za to škola ve vzdálenostech, se kterými je třeba v centrální Austrálii počítat. 350 km do prvního města, 180 km k další benzínové pumpě… Ovšem má to i jisté výhody, hlavně pro navigátora. První den jsme jely cca 200 km rovně (a když myslím rovně, tak většinu času opravdu rovně) a pak se daly na první křižovatce doprava, ujely další cca 150 km a byly na místě.
Věrka tak měla spoustu času sledovat krajinu, takže hlásila zpozorování velbloudů, klokana a prý i psa dinga, ale v tomto případě existují jisté pochybnosti. Jednoduchost navigace je také příčinou toho, že na ukazatele směru narazíte vždy jen na křižovatce. Ne, že by se člověk bál, že se ztratí, ale sem tam nějaká ta informace o tom, kolik vám ještě zbývá do cíle, by se šikla.
Nejčastější značkou, kterou tak budete všude v poušti míjet není ikonický klokan, ale upozornění na zátopovou oblast. Ne, opravdu to není vtip, i když uprostřed dry season, kdy jsme tam byly my, by se tak opravdu mohlo zdát. Ovšem, když pak v poušti zaprší, valí se všude potoky vody (jejich sílu ukazovala vyschlá koryta) a cesty jsou i několik dnů neprůjezdné.
Pro řidiče je řízení středem Austrálie trochu nuda. Trochu dost. Auto mělo automatickou převodovku (tedy ne, že bych musela po cestě nějak často řadit), takže moje jediná starost byla neusnout. Příběhy o řidičích, kteří tragicky havarují na úplně rovných cestách, nejsou bohužel jen součástí místního koloritu, ale smutnou skutečností. Jízda po silnici, která končí v bodě nekonečna, je svým způsobem vyčerpávající. Provoz skoro žádný, okolní scenérie stále stejná. Sice to není poušť, afrického ražení, vlastně je tam všude překvapivě dost trávy a keřů, ale přesto je to velmi monotónní. Z tohoto důvodu se doporučuje dělat pravidelné přestávky a taky svítit (unavený protijedoucí řidič si vás spíše všimne), ačkoliv to v Austrálii není povinné.
Poslechnuvši výzvy dělat zastávky, jsem zastavila v Curtin Springs. Tohle místo bylo jedním slovem neuvěřitelné. Benzínová pumpa na prašném prostranství, plechové budky se záchody a obchod s nabídkou všeho možného uprostřed ničeho. Kolorit celého místa ještě korunoval ochočený emu procházející se mezi stojany benzínové pumpy. Curtin Springs je vlastně dobytkářská stanice, ale mimo období shánění dobytka se tu o život starají jen okolo jedoucí řidiči. Tomuhle já říkám outback. V obchodě, kde obsluhující slečna právě vymetala ven nánosy všudy přítomného prachu, jsme si daly kafe. Překvapivě dobré na to, že bylo z velké várnice. Mléko jsme si každá nalily podle chuti z předložené krabiceJ Byla jsem vším tak konsternována, že jsem si ani nevyfotila rázovitý interiér, což mě dodatečně dost mrzí.
Po prvním dnu jsem musela konstatovat, že auto máme sice krásné, ale dost hladové, takže při průměrné rychlosti 120km/hod a vzdálenosti 350 km spapalo skoro celou nádrž. Benzín stojí v Austrálii tolik co u nás, takže je na místní poměry opravdu levný. Což ovšem neplatí pro odlehlá místa, jako je Kings Canyon. Tento fakt tak trochu ochladil moje nadšení pro tento vůz, a tak se ještě dlouho zůstanu věrná Piškotovi.
Po noci v resortu, kde za sebou do umýváren zavíráte mříž, aby divočina zůstala venku, jsme mohly vyrazit na tu správnou australskou silnici.
Pro nás se jí stala Mereenie Loop Track. Cesta, která míří z Kings Canyonu, na sever k pohoří MacDonald Ranges. Cesta vede přes aboriginskou zemi, takže pro vjezd na ní je třeba zakoupit povolení. Na cestě by se nemělo zastavovat a jako neaboriginec z ní rozhodně nesmíte odbočovat.
Jízda po nezpevněných cestách má svá pravidla. Mě chvíli trvalo, než jsem na ně přišla. Nemá cenu jet příliš pomalu. Cesta je preparovaná tak, že její povrch připomíná manšestr, a čím pomaleji jedete, tím více vibruje celé auto, a s ním samozřejmě i vy. Když jsem zjistila, že všichni okolo mě jezdí rychleji, šlápla jsem na plyn a ono to pomohlo. Standardní cestovní rychlost je tak 80km/hod. Občas, když se cesta rozšířila a povrch byl pevný, mohly jsme si to šupajdit jako po běžné silnici. Nebylo nutné držet se vlevo, pokud je dobrá viditelnost, každý jede tam, kde je stav cesty nejlepší. Dostatečný rozestup od před námi jedoucího auta byl nutností, jinak jsme jen polykaly jeho prach. Při míjení protijedoucích aut jsem musela hodně zpomalovat, protože chvíli nebylo vidět nic než rudý oblak všude kolem. A poslední osobně odzkoušený poznatek, pokud je na cestě značka oznamující nějakou komplikaci, prudkou zatáčku, zúžení nebo kameny, není tam pro legraci. I velké těžké auto po vjetí do písku pěkně plaveJ
Cestou jsme potkaly hodně opravdových 4WD. Obrovských aut, která by toho našeho broučka slupla na počkání. Poměrně velká skupina lidí v Austrálii má cestování vozy 4WD jako koníčka. Často mají zapřáhnuté speciální caravany, které zvládnou jízdu cestou necestou nebo na střeše nástavce na spaní a tráví takto dovolenou. Pravdou je, že právě okolí Alice Springs nabízí spoustu opravdových tracků pro terénní vozy. Jak jsem se dočetla, na takou cestu s sebou musíte mít satelitní rádio (nikde na dvoudenní cestě Uluru - KIngs Canyon – Alice Springs nebyl ani sebemenší náznak mobilního signálu), vyprošťovací pásy do písku, zásoby vody a pohonných hmot na několik dní a kdovíco ještě. Zatímco pro nás byla Mereenie Loop Track vrcholem dobrodružství, pro tyhle lidi jen nudný úsek na cestě za opravdovým adrenalinem.
Mě osobně Merenie Loop Track nadchla a přispěla k tomu, že propadla kouzlu australského Severního teritoria. Nekonečný obzor, obrovský prostor všude kolem, modré nebe, rudá oblaka prachu za vámi a před vámi cesta stejné barvy. Krása, kterou nedokážu popsat slovy. Tohle si člověk musí zažít.
Zbytek cesty už byl zase po běžné vozovce, ale tento drobný nedostatek vynahrazovala okolní krajina. Cesta kolem pásu pohoří West MacDonald Ranges nabízí dechberoucí scenérie a cestou je možné udělat několik zajímavých zastávek na vycházky po samotném národním parku. My jsme si takto vyšláply do Ormiston George. Dokonce jsme si myslely, že jsme viděly dinga (tentokrát i já). Jenže já se nedávno dočetla, že dingové nevyjí, a pokud ano, tak to není dingo, ale zdivočený pes nebo jeho kříženec s dingem. A ten náš „dingo“ vyl tedy hrůzostrašně.
Auto jsme měly vracet až následující den ráno, takže zbývalo najít v Alice Springs cestu do hostelu. Navigátorka ukolébaná předchozími dny bez práce trochu zaspala a nevšimla si, že už jsme za řekou, což rozhodně být nemáme. Budiž jí omluvou, že v Tood river není většinu roku voda a my ji projely silnicí, která vede po dně řeky. Což přiznávám, může být trochu matoucíJ
V Alice Spings skončilo naše putování večeří ve společnosti dvou pohledných Angličanů (ani tohle není vtipJ), kteří si, hlupáci, zaplatili na cestu k Uluru placenou exkurzi. Na tenhle výlet není průvodce opravdu potřeba a myslím, že si ho opravdu více užijete sami za sebe on the road, rudým středem Austrálie.
Žádné komentáře:
Okomentovat