JAK JSEM VIDĚLA ULURU

Moje předsevzetí nedělat z blogu cestovní deníček vzalo za své prakticky ihned po té, co jsem sedla na sydneyské Central station do vlaku směrem na letiště. Upřímně, už se mi dlouho nestalo, že bych 6 měsíců nevytáhla paty z jediného místa (i když tak krásného jako Sydney), takže to možná za nějakou tu zmínku stojí.

Ovšem nemám sílu ani chuť sepisovat den pro dni, takže se, milí čtenáři, můžete těšit spíše útržkovité zážitky a ještě sepisované se slušným časovým odstupemJ.
S oblibou tvrdím, že jsem přijela do Austrálie, abych viděla Uluru. Tak samozřejmě úplně pravda to není, protože to bych si mohla ušetřit ty 4 měsíce u piva. Ovšem kdybyste se mě ptali na to, co tady bezpodmínečně musím vidět, tahle „skála“ by byla vždy na prvním místě. Ani nevím, kde se ta fascinace historicky vzala, ale Uluru pro mě bylo vždycky symbolem Austrálie.

Nejdříve trocha faktů. Uluru je domorodý název pro skalní monument dlouho známý jako Ayers Rock. V posledních letech se, v rámci celkové snahy o korektnost ve vztahu k původním obyvatelům, opět používá domorodý název.

• Výška 348 metrů, ale pod zemí je ukryto dalších 5 km !
• Délka 3,6 km
• Šířka 2,4 km
• Geologické stáří 600 mil let

Z geologického hlediska je skála sediment, zvláště odolný pozůstatek původního mořského dna, který přetrval věky, zatímco vše ostatní se rozpadlo v prach a zmizelo v okolní poušti. Ovšem daleko zajímavější je význam Uluru v aboriginské kultuře. Takovýto div uprostřed NIČEHO nemohl zůstat nepovšimnut. Uluru je posvátným místem, ke kterému se váže mnoho legend z Mýtu Snění (velice zjednodušeně – Mýtus Snění vysvětluje vznik a fungování všeho na zemi, kde se vzaly skály, voda, hvězdy, proč se zvířata chovají tak a ne jinak,…a tradičně byl předáván ústní formou). Dnes jsou turisté vyzýváni, aby nešplhali na skálu (ovšem, pro mě trochu nepochopitelně, zakázáno to není), protože pro Aborigince je to součást iniciačního obřadu přerodu chlapců v muže. Dále se po vás chce, abyste respektovali zákaz fotografování skály z určitých stran, jelikož některé výjevy mohou být vykládány pouze na původním místě. Nemohu tvrdit, že by všichni dodržovali přání původních obyvatel, ale my jsme to s Věrkou pojaly zodpovědně a s patřičným respektem.

Aktuálně je Uluru v majetku původních obyvatel z kmene Anagů, kterým byl vrácen v roce 1985 po nemalých politických tahanicích. Ve stejném roce byla skála zapsána i na seznam UNESCO.  Původní obyvatelé následně skálu pronajali zpět federální vládě a dnes spravují Národní park Uluru – Kata Tjuta společně.

A jaká tedy ta skále je?

• Majestátní a fascinující.
• Překvapivá, patrně není nikdo, kdo by v životě neviděl nějakou fotografii Uluru. Já sama jich viděla už před příjezdem do Austrálie spousty a co teprve na pohledech v Sydney. Ale stejně první pohled na skutečnou skálu mě dostal. Sice nehraje tak sytě oranžovými tóny, jak se vám na pohledech snaží vnutit, ale jinak je ve všech ohledech krásnější a zajímavější než dokáže jakákoliv fotografie vystihnout.
• Obrovská, už první pohled z letadla spolehlivě přitáhne vaši pozornost.
• Naprosto nečekaná uprostřed toho prázdna kolem. Pravda, že my jsme přiletěly letadlem a tak nám teprve postupně docházely rozměry okolní krajiny. Pokud by člověk absolvoval cestu ze Sydney autem, patrně by rychleji dokázal vstřebat informace o stovkách a tisících kilometrech prázdna kolem.
• Magická a oplývající zvláštní silou. Přistihla jsem se, že od ní nemůžu odrhnout oči a všude na obzoru ji podvědomě hledám. Mohla jsem se na ni dívat dlouhé minuty, ze všech možných úhlů, stále stejně lapena.
• Ač v obležení turistů, stále důstojná. Turistický ruch se koncentruje 30 km daleko v obrovském resortu Ayers Rock, ale kolem samotné Uluru jsme často kráčely úplně samy.

A co je nejdůležitější, je jen na vás jakou ji uvidíte. Četla jsem postřehy mnoha lidí, kteří Uluru navštívili a každý si odnáší jiné dojmy. Se všemi souhlasím, tedy až na ty co přirovnávali Uluru k Řípu a tvrdili, že se její význam zveličuje. Ve vší úctě k Praotci Čechovi, tohle není Říp a pohled na Uluru panující uprostřed pouště se těžko nechá přirovnat k čemukoliv na světě natož k hroudě uprostřed Polabské roviny. I kdyby ta hrouda byla pro Čechy posvátnáJ

Pokud tedy někdo v budoucnu bude váhat, zda na cestě přes Austrálii Uluru nevynechat, protože je to přece jen zajížďka (pár tisíc kilometrů), rozhodně to nedělejte. Tenhle kus kamene za to stojí.